Pranostický rok
Je mnoho útěšného v bezpečném střídání ročních časů: ustavičně měnivý a někdy únavný je obraz života, a bez neochoty pociťujeme tu pevnou přítomnost zákona.
Josef Čapek
Je v těsném spojení i s tím nejzazším koutkem své země, krajiny, půdy, se sadem, který leží až nahoře u lesa, s pramenem na úbočí hory, obilním lánem v údolí, s právě pluhem odříznutou voňavou skývou ornice, sedmikráskou na humně, hlubokým oceánem ovzduší. Po staletí je ohmatává smysly i údy. Působí na ně a pulzuje jimi. Pozoruje orosená rána, barevné východy a západy slunce, tah ptáků, třeskutý mráz, van větru, dešťové přívaly a bouře. Pozoruje jejich sled, rytmus a cíl. Pozoruje a rozumí jim. Pozoruje je a zná. Tak vzniká lidová pranostika.
Hlavním zdrojem všech rozhodujících procesů výměny energie, transportu látek a základních chemických a fyzikálních přeměn inertních minerálních materiálů v organickou a živou hmotu na povrchu Země je Slunce. Množství sluneční energie, které získává naše planeta, se ve dne i v nocí a v průběhu jednotlivých ročních období mění jen zcela nepatrně. Na vnějším okraji atmosféry lze proto příkon slunečního záření pokládat v podstatě za konstantní. V důsledku oběhu Země kolem Slunce, sklonu zemské osy, jejich rozměrů a sféroidního tvaru je však povrch naší planety výrazně pásmovitý.
Geolog, půdoznalec a zakladatel nauky o zeměpisné pásmovitosti světa V. V. Dokučajev popsal zónaci zemského povrchu již r. 1899 a označil ji jako světový zákon. Rozdělení pevnin a moří, oceánské proudění, všeobecná cirkulace vzduchu, geomorfologická různorodost povrchu kontinentů, vegetační pokrývka, městské a průmyslové aglomerace a vlastnosti půd podmiňují další členění základních pásem zemského povrchu do vegetačních stupňů a dalších menších charakteristických útvarů, označovaných obecně některými autory např. přirozené krajiny apod.
Na podstatné části zemského povrchu se v různé míře střídají roční období, uplatňují se zde často velice vyhraněné klimatické singularity (poměrně pravidelné odchylky od celkového trendu počasí v určité části roku) a dochází k charakteristickým sezonním proměnám přírody. Ty jsou bezesporu výrazné právě v zeměpisných šířkách a délkách České republiky, pro kterou jsou navíc příznačné i zcela specifické fyzickogeografické poměry.
Sezonní dynamiku geosystémů (krajinných systémů) zkoumá na základě sledování a přesného zaznamenávání dat nástupu určitých snadno poznatelných životních projevů rostlinných a živočišných organizmů, ale i některých sezonních jevů neživé přírody, vědecká nauka nazývaná fenologie (viz obrázek). Studiem klimatických singularit a zákonitostmi časového a prostorového průběhu klimatických prvků se zabývají moderní klimatologické a meteorologické vědní disciplíny. Málokdy si ale do důsledků uvědomujeme, že především pro oblast agrometeorologických a fenologických jevů existuje v lidové slovesnosti množství vcelku úspěšných výsledků staletých pozorování a zkušeností podložených praxí. Vycházejí hlavně z opakovaných následností, souher a shod pozemských jevů a dějů. K nejpozoruhodnějším závěrům náležejí četné hospodářské pranostiky, lidová povětrnostní pravidla (pranostiky krátkodobé předpovědi počasí) a pranostiky singularitní (viz obrázek).
Poslední dvě uvedené kategorie jsou mimo jiné i názorným příkladem toho, jak se naši předkové dokázali vypořádat se složitou oblastí povětrnostních jevů, která je nyní na vysokých školách přírodovědného směru využívána jako názorný příklad deterministického chaosu. Klimatolog Meteorologického ústavu Bonnské univerzity Hermann Flohn v této souvislosti výstižně poznamenal:"... je to otázka, která nám může dát podnět k častému zamyšlení, jak obtížně se dnes snažíme všemi moderními prostředky odkrývat vztahy mezi jednotlivými jevy, které naši rolničtí předkové znali již dávno v minulosti."
Planeta Země oběhne kolem své životodárné, věčně neklidné hvězdy – Slunce – průměrnou rychlostí 29,785 km.s–1 za 365,2422 dnů, to je za tzv. tropický rok. V něm se u nás vystřídají čtyři roční období. Rotace Země kolem vlastní osy způsobuje na povrchu planety střídání světla a tmy. Země se kolem své osy otočí jedenkrát za den a jeden oběh kolem Slunce trvá jeden rok. Tak se to opakuje den za dnem a rok za rokem. A přesto, navzdory této neúprosné astronomické pravidelnosti a opakovatelnosti, je každý rok a v něm každý odpovídající měsíc, týden a den jiný.1)