Evoluční biologie

O darwinizmu

D. Povolný praví (Vesmír 74, 149, 1995/3), že „hlásit se k darwinizmu a zároveň požadovat ,testovatelnost hypotéz‘ jako kritérium jeho vědeckosti nejde dobře dohromady“. Kurzíva je moje a myslím, že právě v tomto zájmenu to všechno vězí, já totiž požaduju testovatelnost hypotéz jako kritérium jejich vědeckosti. Protože když někdo vede řeč o falzifikovatelnosti či nefalzifikovatelnosti darwinizmu, nemá to asi ze sebe, nýbrž z více či méně modifikovaného Poppera, koukněme se do Poppera samotného (třeba i do Věčného hledání). Opravdu, mluví o darwinizmu jako o „ne ověřitelné vědecké teorii, ale metafyzickém výzkumném programu - možném rámci pro ověřitelné vědecké teorie“. V tom je, dovoluju si předpokládat, zakopáno jádro pudla: darwinizmus jako takový může a nemusí být vědeckou hypotézou, a přece lze v jeho rámci vědecké hypotézy formulovat a testovat. Totéž platí pro marxizmus - i v jeho rámci byly falzifikovatelné hypotézy formulovány, testovány a ovšem taky falzifikovány; ne všem darwinistickým hypotézám se toto stalo, a tak darwinizmus oprávněně přežívá. Koneckonců existence světa taky není vědeckými metodami prokázána (nebo už je?), nicméně jakmile ji přijmeme, můžeme o tomto existujícím světě tvořit testovatelné hypotézy, a že na těch hypotézách (a skrz ně i na představě existujícího světa) něco bude, naznačuje fakt, že takto podezřele vzniklá mašinérie vytvořila mnoho užitečného, například tramvaj.

Lze tedy být darwinista a přitom požadovat testovatelnost (a taky reálné testování) vědeckých hypotéz uvnitř darwinizmu, nikoliv darwinizmu samotného, a je to. Ale čtěme dál - ono je to jaksi složitější. Nemohu se zbavit dojmu, že Popper (stejně jako většina antidarwinistů) podlehl pandarwinistické propagandě a uvěřil, že evoluční teorie = darwinizmus (a tedy darwinizmus = důkaz evoluce a vysvětlení všech evolučních problémů). Platnost darwinizmu není dle Poppera ověřitelná proto, že:

(a) Darwinizmus nedokáže vysvětlit, proč je tu tolik druhů organizmů, kolik jich je; kdyby tu byly tři druhy, nebo jeden, nebo žádný, darwinizmus by tím nebyl vyvrácen, je tedy zásadně nevyvratitelný, a tedy neověřitelný.

(b) Darwinizmus nevysvětluje adaptaci, tedy vysvětluje ji jako způsobilost přežít; a teorie založená na představě, že ti nejlepší přežijou, přičemž to, že jsou nejlepší, se pozná podle toho, že přežili, je nevědecká, nesmyslná a vůbec k ničemu dobrá tautologie, točí se v kruhu a o tomto světě nevypovídá vůbec nic. Pravda, že přežili ti, co přežili, by platila, i kdyby na tomto světě vůbec nikdo nikdy nežil

Zjednodušuju, vynechávám, ale doufám že příliš nezkresluju, co chtěl autor říct. Nuže:

(Ad a) Darwinizmus nepredikuje žádnou konkrétní fylogenezi, s počtem druhů nemá nic společného, a není-li vyvrácen žádným konkrétním pozorovaným počtem druhů, není to nutně proto, že jde o metafyzický program, nýbrž proto, že darwinizmu do nějaké diverzity nic není. Darwinovská koncepce evoluce by platila, i kdyby byl na světě jeden jediný druh; neboť darwinizmus je učení primárně vnitrodruhové. Přírodním výběrem vysvětlujeme anagenezi (evoluční změny uvnitř jedné fylogenetické linie), nikoliv kladogenezi (štěpení linií, speciaci); darwinovské (nebo dawkinsovské) vysvětlení kladogeneze je lákavé, ale zatím se toho v tomto směru moc neučinilo. A zase: vadí, že teorie obecného evolučního mechanizmu nevysvětluje fylogenetickou hierarchii živých bytostí (phylogenetic pattern)? Ba co více - je vůbec možná teorie, která by vysvětlila unikátní historii? Odpovím jindy (záporně); na tomto místě bych jenom rád zdůraznil, že jsou mi známy jisté epistemologické obtíže s testováním historických hypotéz (hypotéz?). Nejlépe se falzifikuje hypotéza, která říká, že „kdekoliv ve vesmíru a v kterémkoliv čase platí, že ...“, protože potom stačí jediný opačný příklad a je hotovo. Falzifikace unikátní historické události je vlastně možná pouze skrz parsimonii (což asi není právě to, co měl Popper na mysli), ale to nic nemění na faktu, že hypotézu o fylogenezi nosorožců lze formulovat tak, aby bylo možno poznat, že je formulována špatně, je-li vskutku špatně, ale i tak, že její eventuální špatnost prostě poznat nelze, a že správný je ten první přístup. V obou případech lze ovšem formulovat hypotézu, jejíž obsah je nesprávný, neboť falzifikovatelnost není kritérium správného obsahu, nýbrž metodologické použitelnosti. (Hypotéza existence Boží je nefalzifikovatelná, a tedy nevědecká; zda je nebo není správná, tedy není věc vědy, nýbrž hlasování. V Irsku je správnější než u nás.)

(Ad b) Darwinizmus není hypotézou o mechanizmu aktivního vzniku adaptivních vlastností, nýbrž hypotézou o mechanizmu anageneze vůbec, o mechanizmu změny. To nešťastné „survival of the fittest“ nemusíme do představy darwinizmu vůbec včleňovat; organizmy nejsou „selektovány ve prospěch co nejvyšší fitness“, protože selekce a fitness jsou prostě jen dvě formulace téhož jevu, totiž diferenciální relativní reprodukční úspěšnosti (fitness je schopnost býti pozitivně selektován). Dovoluju si tímto navrhnout jinou jednovětou formulaci darwinizmu: různí jedinci soutěží o podíl svého potomstva na složení příštích generací; soutěží, kdo z nich se svým úspěšným potomstvem prodere do dalších generací. Těm úspěšným potom říkáme zdatnější, lépe adaptovaní, s vyšší fitness. Nějaké přizpůsobování může být leda důsledkem, vedlejší zplodinou, by-produktem darwinovské soutěže a netřeba o něm vůbec mluvit: darwinovské organizmy se totiž nepřizpůsobují, ale toliko se množí, nebo nemnoží. Pro lamarckistu je naopak přizpůsobování klíčovou otázkou, lamarckovské organizmy se totiž přizpůsobováním vskutku zabývají.

Mimochodem, není pravda, co se běžně tvrdí, že totiž pouze darwinizmus je svým přírodním výběrem schopen vysvětlit vznik adaptace. Lamarckizmus vysvětluje adaptace dokonce mnohem jednodušeji a bezprostředněji, jenomže na lamarckizmus dneska nevěříme. Patrně se cítíme býti spíše selektováni, než že bychom se sami zdokonalovali po vzoru samousoveršenstvování L.N. Tolstého. Je pravda, že si stěží dokážeme představit mechanizmus lamarckovské adaptace (Storchová 74, 605, 1995/11).

Tvrzení, že darwinizmus není vědecká teorie, je tedy zaprvé irelevantní (Popper) a zadruhé možná nesprávné a postavené na poněkud příliš antikvárním pojetí darwinizmu: tvrzení, že adaptace (a nejen adaptace) vznikají tak, že organizmy kompetují o reprodukční úspěch, zní jaksi méně tautologicky než přežití nejlépe adaptovaných.

O účelu

Opravdu jsem napsal: „... adaptace je znak, který je k něčemu dobrý, funguje, prošel sítem přírodního výběru (chceme-li). Ale pozor: adaptace je taky znak, který vznikl za účelem fungování, tedy evoluční novinka.“ Ano - „vznikl za účelem fungování“; tohle jsem napsal, a něco jsem tím v daném kontextu myslel; bohužel někteří čtenáři (Trebichavský + Šíma 3/95, Kolibáč 6/95, Neubauer 3+6/95) jako by četli to, co jsem napsal, v jiném kontextu, než jak jsem to myslel. Omlouvám se všem, které jsem tímto nevědomky mystifikoval; nenapadlo mě, že vznešenou ideu slepoty evolučních procesů musím ještě pořád hájit tak usilovně, abych si kvůli tomu musel dávat pozor na jazyk, zkratky, metafory a spojku „aby“ (Neubauer 3/95). Věřte mi, prosím, že jsem přesvědčeným zastáncem tak absolutní slepoty tohoto světa, až se tomu všichni diví; své studenty volám za svědky.

Takže, lépe: Adaptace je znak, který prošel sítem přírodního výběru (chceme-li) jako výhodný pro nějakou funkci, a tím samým přírodním výběrem je udržován i nadále, takže tuto funkci zastává i teď (= „... vznikl za účelem fungování“). Šlo jenom o to, že vznik i udržení nějakého znaku řídí tatáž selekce, zatímco to mohlo být i jinak (např. selekce dala znaku vzniknout, ale tento se již udržuje setrvačností, nebo znak vznikl náhodou, ale selekce ho poté adoptovala, nebo ho „vytvořila“ nějaká selekce, ale teď ho udržuje jiná - takže historický constraint, exaptace, cokoliv, ale ne adaptace). Vznikem znaku míním jeho objevení se ve fylogenezi, jeho phylogenetic origin, rozhodně žádnou genetiku, nedejbože populační. Šlo pouze o historii znaku ve vztahu k historii jeho funkce; o žádných mechanizmech vzniku znaku, ať genetických, vývojových nebo ekologických, o jejich slepotě či předvídavosti apod., se nebavím, protože o obecných mechanizmech kontingence se nic vědět nedá (Neubauer, Vesmír 74, 646, 1995/11).

Zkusme na tomto místě oddělit účelnost od účelovosti (dle J. Flegra). Účelné chování je to, které se vyplatí; účelové chování je to, které je prováděno za jakýmsi účelem. Účelné chování může být nezáměrné, účelové nikoliv. Účelové chování nemusí být účelné a naopak; účelové chování je takové účelné chování, jehož účelnost si chovající se uvědomuje, nebo takové neúčelné chování, které chovající se za účelné omylem pokládá. Evoluce je (někdy) účelná, ale nikdy není účelová.

Chci-li být evolučně úspěšný, mohu buď dělat spoustu dětí (což je účelné), nebo se zdokonalovat v libovolné schopnosti jiné než dělání dětí, třeba ve vědě nebo poezii (což je - nehledě na výběr zdokonalovacího tématu - vždycky neúčelné); v obou případech se chovám účelově, jednou „správně“ (účelně), podruhé „špatně“ (neúčelně). Spoustu dětí ovšem mohu dělat jen tak z plezíru nebo mimoděk; v tom případě se chovám neúčelově, ale účelně. A teď pozor: V obou případech, v případě účelnosti účelové i v případě účelnosti neúčelové, je legitimní užít spojku „aby“. Množím se, abych byl (to be) evolučně úspěšný.

Žádný účel, samá náhoda. Náhoda, která se občas strefí; a my, kteří se na to díváme z druhé strany a vidíme jen ty vítěze, máme pocit, že se strefuje pořád a že za tím musí něco být. Vyběhne-li potkan úspěšně ze složitého labyrintu, musíme se tomu strašně divit a pociťovat už zmíněný obdiv a úctu k Tomu, Kdo/Co To Všecko Řídí a Nás Přesahuje. Zvláště když nevíme, kolik potkanů do labyrintu z druhé strany vpustili a kolik jich v něm beznadějně zabloudilo. ¹⁾

Osobní vyznání autorovo

Poprask, který způsobil můj nevinný článeček o metodologických obtížích s evoluční interpretací čehokoliv, mě potěšil tím, jak profesionálně variabilní skupina lidí pocítila potřebu se k tomu vyjádřit; a to nemluvím o osobní korespondenci, občas velmi, velmi obskurní. Snad jsem se vskutku dotkl jakéhosi citlivého nervu (nedá mi to, abych na tomto místě necitoval jednoho ze svých oblíbených generálních tajemníků, jenž kdysi tak pěkně promlouval v rozhlase o novém neurotickém bodu naší planety); ano, evoluční biologie a vědy související jsou neurotickými body dnešní biologie, očividně proto, že tady se srážejí ideologie.

Co mne ovšem netěší, je potřeba psát nějakou reakci: původně, byv k tomu redakcí vyzván, jsem pojal ideu hádat se se všemi svými oponenty o každé slůvko, ale čas plynul, všichni už všechno zapomněli, takže teď musím velikomyslně učinit tlustou čáru za minulostí, abych nevypadal jako paní Hromádková. Je to trochu škoda, protože, jak známo, má-li redakce periodika ve zvyku vyzývat původního autora k odpovědi na námitky oponentů a hned poté spor ukončit, ten, kdo měl první slovo, má i slovo poslední, a tedy spor vyhraje, a tedy má pravdu (protože Pravda vítězí). Mohl jsem zkrátka slavně zvítězit, ale už je to rok, a tak, vážení oponenti, co si na vás vezmu? Nic si na vás nevezmu.

Jenom bych rád varoval: až zase bude někdo v mé přítomnosti promlouvat o tom, jak v něm různé zázraky přírody probouzejí úžas a úctu, řeknu mu něco strašného, ať mě třeba zavřou. Jsou jistě věci mezi nebem a zemí, ale nemám pocit, že to je to nejzajímavější, co lze o tomto světě prohlásit; a jsem-li ochoten přiznat komukoliv lidské právo na jakýsi neurčitý podiv, že z prvotního uršlajmu se spontánně, bez řízení vyšší moci, vyvinul Michael Jackson, nejsem schopen tento podiv plně sdílet a nepřeju si, aby mi lidi vyprávěli, že se podivují.

Tady a teď snad jen dva pokusy o autoexegezi.