Čekají nás sucha?
Poloha našeho státu naštěstí nespadá do žádné z oblastí se suchým a polosuchým podnebím, pro které jsou příznačná cyklicky se opakující dlouhodobá sucha. Za poslední tisíciletí se u nás nevyskytovala ani srážkově podnormální období, která by byla protipólem „malých pluviálů“, tj. deštivých období trvajících několik desetiletí (viz Vesmír 76, 512, 1997/9). V minulosti se však po dlouhých vláhově příznivých obdobích, při kterých vzrůstalo využívání půdy a šířilo se zemědělské, popř. nomádské osídlení, cyklicky vracela dlouhotrvající sucha, což vedlo k hladomorům, nebo dokonce k rozvratu ekonomik, kultur a civilizací. Krajně nepříznivé projevy sucha jsme od konce šedesátých let dvacátého století zaznamenali např. v řadě zemí afrického Sahelu (Vesmír 79, 133, 2000/3).
U nás slunce na hlad nesvítí
Suché a polosuché oblasti zaujímají celkem 48 829 000 km2, což odpovídá zhruba 32,8 % celkové rozlohy souší na naší planetě. Česká republika naštěstí náleží k těm částem světa, ve kterých sucho v historické době nenavozovalo vodohospodářsky ani zemědělsky mimořádné katastrofální situace. V suchých letech se samozřejmě i u nás urodilo méně, což nezřídka podmiňovalo stavy všeobecné drahoty a nouze. Ta nejstrastiplnější povětrnostně podmíněná období v životě našeho obyvatelstva však spadají na vrub právě opačnému jevu – vysoce nadnormálnímu srážkovému vývoji (viz Vesmír 67, 617, 1988/11 a 75, 455, 1996/8). Velice výstižně to hodnotí staré lidové rčení: „U nás slunce na hlad nesvítí.“
Neznamená to ovšem, že v podmínkách České republiky se roky s celkovým nedostatkem srážek a období s hlubokými vláhovými deficity vůbec nevyskytují. Časovým výskytem sucha se u nás již v 19. století zabýval první profesor meteorologie na Univerzitě Karlově František Augustin. Zjistil, že v období 962–1893, tedy za 931 let, se vyskytlo celkem 96 let, v nichž lze v našich přírodních podmínkách hovořit o výrazných projevech sucha. Tuto četnost výskytu sucha potvrzují i soudobá hodnocení, mimo jiné též naše čerstvé zkušenosti z jara roku 2000, kdy se v důsledku výskytu vláhových deficitů muselo přistoupit k zaorání 53 000 ha obilovin a jiných kultur, a dále hluboké přísušky, které se naposled dostavily v letech 1947, 1953, 1976 a 1983.
Pole na písku – bída nablízku
Časově a územně omezené přísušky, které se vyskytují zejména u některých druhů půd a u některých skupin zemědělských plodin a které vedou k snížení výnosů nebo kvality produkce, jsou v našich přírodních podmínkách typické především pro teplé oblasti. V závislosti na konkrétním vývoji povětrnostních situací, geomorfologických poměrech, vlastnostech půd a vláhových nárocích plodin může četnost přísušků dosahovat 30 až 50 %.
V této souvislosti je nutno upozornit na mimořádný hydrologický význam půdy. Její influkčně-infiltrační, retenční a akumulační schopnost zásadním způsobem tlumí negativní důsledky nepravidelnosti výskytu atmosférických srážek. Umožňuje nejen průběžné zásobování suchozemských rostlin vláhou, ale i její širší vodohospodářské využití. Bez půdy by se voda po většinu roku na zemském povrchu vyskytovala jen občasně v efemérních tocích.
Odpověď na otázku, proč je nutno rozlišovat atmosférické sucho a sucho půdní, hledejme ve vlastnostech půdního prostředí. O jeho retenční a akumulační schopnosti vypovídají retenční křivky vlhkosti (viz obrázek), podle nichž lze do značné míry usuzovat i na náchylnost půd ke vzniku půdního sucha. Lze z nich vyčíst údaje o pohyblivosti a přístupnosti půdní vody pro rostliny, např. hodnotu vlhkosti při úplném zaplnění pórů vodou, vlhkost při maximálním množství vody zavěšené v půdním profilu vlivem kapilárních sil, hodnotu vlhkosti, při níž se již podstatně snižuje pohyblivost půdní vody i její využitelnost pro rostliny, a rozmezí vlhkosti půdy, v němž probíhají všechny stupně vadnutí zemědělských plodin. Ačkoliv je průběh retenčních čar vlhkosti závislý na řadě půdních faktorů, a proto se musí stanovit pro každou půdu zvlášť, lze orientačně shrnout, že u nás nejnižší odolnost proti suchu mají písčité půdy, mělké půdy, půdy slabě humózní a půdy nestrukturní.
V létě džber deště – lžíce bláta, na podzim lžíce deště – džber bláta
I při současné podnební, geomorfologické a půdní pestrosti území České republiky se počasí značně podílí na proměnlivosti ročních výnosů pěstovaných zemědělských plodin. V souvislosti se zesilováním skleníkového efektu v důsledku růstu koncentrací radiačně aktivních plynů (především oxidu uhličitého, oxidů dusíku, metanu, halogenovaných uhlovodíků, ale i vodní páry), který má na svědomí člověk, se uvádí, že se za posledních sto let průměrná roční teplota vzduchu zvýšila o 0,8 °C. Předpokládá se, že v nejbližším období vzroste teplota každých deset let o dalších 0,4 °C (viz obrázek). Vzdálenější výhled závisí na vývoji technologií, na jejichž vrub dosavadní produkce radiačně aktivních plynů spadá.
S postupným oteplováním a pouze s celkovým mírným zvýšením úhrnů srážek počítají rovněž modelové odhady změny klimatu, které byly zpracovány pro území našeho státu např. v rámci studie Národního klimatického programu České republiky. Postupný trend oteplování je i přes kvaziosmileté teplotní fluktuace (Vesmír 63, 328, 1984/11 a 67, 617, 1988/11) zjevný na teplotních řadách našich meteorologických stanic již dnes (viz obrázek). Lze jej znázornit např. diagramy, které hodnotí míru normality průměrných ročních teplot vzduchu v jednotlivých rocích (viz obrázek).
Při očekávaném celkovém vzestupu teplot vzduchu zákonitě vzrostou hodnoty celkového výparu vody (efektivní evapotranspirace). V souvislosti s tím může být podstatné, jak předpokládají některé modelové odhady zpracované pro naši republiku, že v letních obdobích bude méně srážek. Lze tedy očekávat, že celkové oteplování a změna rozdělení srážek způsobí častější výskyt nahodilého sucha již v blízké budoucnosti. Přísušky tak budou ovlivňovat zemědělskou výrobu a vodní hospodářství ještě výrazněji nežli doposud. Závěry odpovídají současnému civilizačnímu paradoxu: Přes nespornou technickou a technologickou vyspělost se zranitelnost naší civilizace zvyšuje.
Citát
Antoine de Saint-Exupéry
Bylo to v onom památném prokletém roce, kterému se potom říkalo „sluneční hody“, neboť slunce tehdy rozšířilo poušť. Žhnulo na písek mezi hromadami kostí, na suchá křoviska, průsvitnou kůži uhynulých ještěrek a trávu pro velbloudy, vypraženou v žíně. Právě to slunce, pod kterým vyrůstají a rozkvétají rostliny, pohltilo, co samo vytvořilo, a trůnilo nad těmi rozesetými fragmenty zkázy jako dítě mezi hračkami, které rozbilo.SLOVNÍČEK
evapotranspirace – celkový výpar, tj. úhrnné množství vody, které se na určitém místě dostává do atmosféry výparem fyzikálním (evaporací) a výparem fyziologickým (výdejem vody do ovzduší ve formě vodní páry z rostlinných organizmů)
influkčně-infiltrační schopnost půdy – maximální možná rychlost vnikání vody do půdního prostředí póry a puklinami všeho druhu, dosažená bez tlakové výšky na povrchu terénu
přísušek – kratší období sucha, které je podmíněno časově omezeným výskytem atmosférického sucha, půdními poměry, zvýšenou vláhovou náročností určitých plodin a kombinací těchto příčin
retenční křivky půdní vlhkosti – graficky znázorněný vztah mezi vlhkostí půdy a sacím tlakem (viz obr. 3 na s. 145)
sucho atmosférické – nedostatek vláhy definovaný meteorologickými prvky (též sucho meteorologické)
sucho půdní – nedostatek vody v kořenové zóně půdního profilu, vyvolávající u rostlin stresové reakce, které mají nepříznivý dopad na produkci
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [750,01 kB]