Tabu
| 13. 3. 2008Ve dnech, kdy toto píšu, proběhla tiskem zpráva, že Juliana Zieglerová, moderátorka jedné německé televize, byla propuštěna poté, co jí během vysílání sjelo z jazyka: „Arbeit macht frei!“ 1) Česká verze „Práce osvobozuje!“ nás asi tolik nerozháže, ale to německé heslo je na pováženou – visívalo nad branami nacistických koncentráků. Žijí lidé, kteří si to pamatují.
V tomto čísle Vesmíru na s. 150 najdete poznámku Jaroslava Veise o nedávné aféře věhlasného biologa a nobelisty Jamese Watsona. V jednom rozhovoru pro Sunday Times, když se řeč dostala na africké černochy, vyslovil pochybnost o tom, že jejich „inteligence je stejná jako naše“. Následoval mediální poprask, řetěz jeho přednášek ve Velké Británii byl zrušen a on sám nakonec přišel o ředitelské místo ve vědeckém institutu v USA.
Dvě aféry, obě spuštěné veřejným výrokem, jsou napohled v mnohém odlišné. Jen druhý výrok měl podobu konkrétní výpovědi, jejíž pravdivost či nepravdivost je relevantní, a navíc zazněl z úst člověka, jehož slova mají váhu. Naproti tomu v prvním případě nemá smysl zabývat se pravdivostí dotyčného výroku, nýbrž tím, že byl prostě užit, totiž (jak to bylo pochopeno) jako signál, odkazující k jistým mimojazykovým reáliím.
Mně se přesto zdá, že obě aféry (a mnohé další podobné) mají něco významně společného. V každém z obou případů totiž došlo k porušení moderního tabu (tak to chci nazývat). Slovo tabu je běžně užíváno v různém stupni metaforičnosti, od svého původního významu v polynéských kulturách až po označování různých společenských nepatřičností, jako je užívání sprostých slov, odhalování kotníků, krkání a kouření. 2) Většina přirozených tabu (incest, kanibalizmus, otcovražda) má za sebou dlouhou kulturní (ne-li biologickou) existenci, a je tedy vhodné mluvit o tradičních tabu. Některá z nich lze racionálně vysvětlit (například nechuť mazlit se s mrtvolami a mršinami jako „intuitivní mikrobiologii“), nejzajímavější jsou ovšem ta, pro něž racionální vysvětlení neznáme nebo si je neuvědomujeme.
Zda v dané kultuře nebo společnosti jsou činy, chování, návyky či témata hovoru považovány za tabu, je jedna věc a co se stane, když někdo tabu poruší, je věc druhá. Člověk je ztrapněn, zahanben, pomluven, znemožněn (nemluvě o tabu, která se stala součástí trestního kodexu).
Omezme se v dalším na jazykové (ústní nebo psané) projevy. Stejně jako ostatní tabu, mají i jazyková tabu zpravidla větší váhu než racionalita: rozlišování pravdy, nepravdy, důkazu, vyvrácení, to vše ustupuje do pozadí. Porušení tabu nelze vysvětlovat, omlouvat, prohlašovat, že to „tak nebylo míněno“. Stokrát můžete tvrdit, že Juliana Zieglerová použila svou větu ironicky nebo pouze jako citát (stejně jako já ji citoval výše), nebo že nebyla informována o souvislostech, nebo že měla na mysli čistě jen to, co věta říká (že práce nás činí svobodnějšími), nezachráníte ji před ukamenováním. A pokud se ona sama omlouvala, že jí „to jen ujelo“, vůbec si tím nepomohla.
Jak tomu bylo v případě Watsona? Brouzdal jsem se trochu webem a zjistil jsem, že existuje záplava rozmanitých reakcí, víceméně vyrovnaných v názorech pro a proti Watsonovi. Většina těch, co byli proti, si jeho zmínku, že inteligence afrických černochů není stejná jako naše, bez mrknutí oka vyložili tak, že černoši jsou méně inteligentní, a tudíž že Watson veřejně zastával fašistické teorie. V mnohých reakcích lze vytušit i další vlivy, například stopy povrchního behaviorizmu první poloviny minulého století: že inteligence je to, co se dá měřit testy IQ s lineární stupnicí. Jsou-li dva různí, musí být jeden lepší, druhý horší. Myslím, že indiánský čaroděj by se nad testy IQ srdečně zasmál.
Bylo by zajímavé blíže zkoumat, jaké tabu vlastně porušila Zieglerová a jaké Watson. Připomínat koncentráky přece není tabu. Citovaná německá věta je jako každá jiná. Asi nejblíže tabu by bylo oslovovat veřejnost pomocí téhož hesla, kterým oslovovali nacisté své oběti. Zda právě to Zieglerová chtěla, je, jak už zmíněno, irelevantní. Určení Watsonova tabu může být obtížnější. Závisí to totiž na mnoha dobových náladách tam či onde. Pro některé lidi je tabu už jen vyslovit něco, co nebylo vědecky dokázáno. Pro jiné je tabu říct cokoliv o jinakosti černochů. Pro další vše, co by mohlo být interpretováno jako tvrzení o nadřazenosti zdravých bílých heterosexuálních mužů.
Napsal jsem, že sám akt porušení tabu nelze vymazat racionálními argumenty ani jinými výmluvami. Zde je však nutno učinit jisté rozlišení. Zmínil jsem se o tradičním tabu jako vrostlém do historie dané kultury v antropologickém časovém měřítku. V tom se liší od toho, co jsem nazval moderní tabu; to za sebou nemá tak dlouhou historii a často se objevilo až během našeho života. Zpravidla nese stopy názorového neklidu u těch, kdo je vehementně prosazují. Příkladem jsou četná pozitivní a negativní tabu pod praporem takzvané politické korektnosti.
Dnes musí člověk své výroky dvakrát měřit a dobře vědět, co je a co není tabu. Ale přitom, nechce-li si zakázat (mimo jiné) přepych nadsázky, vtipu a ironie, nesmí být otrokem všech moderních tabu kolem nás, mnohdy naivních a ponižujících. Protože člověk, to zní hrdě.
Ke stažení
- článek v souboru pdf [63,92 kB]