Pohřeb ekosystému mnoho nevyřeší

Pokud někteří lidé nechápou, že věda se prostě vyvíjí, a dovolávají se učebnicových pravd starých půl století, odstřel ekosystému s nimi moc nezacloumá (vezmou-li jej vůbec na vědomí). Ostatně věda by asi neměla tajtrlíkovat podle toho, jak si kde který šiřitel jejích pojmů pískne. Je to zaprvé nedůstojné a zadruhé to není k ničemu dobré.

V tomto konkrétním případě není hlavním viníkem samotná koncepce ekosystému, nýbrž právě „poptávka po ,vědeckém‘ popisu rovnováhy v přírodě“, kterou zmiňuje Martin Konvička (viz Vesmír 81, 127, 2002/3). Ta ale přežije, ekosystém neekosystém! Nepochybuji o tom, že ji brzy uspokojí nějaký jiný pěkný koncept, možná ještě snáze zneužitelný.

S argumenty zneužívajícími pojem ekosystém se alespoň dá rozumně polemizovat. Na rozdíl od M. Konvičky si totiž myslím, že koncept ekosystému je – v úzce vymezené úrovni popisovaných skutečností – funkční a smysluplný. Příkladem je popis toho, jak ekosystém lužního lesa ovlivňuje počasí a klima (pro jistotu zdůrazňuji, že s rovnováhou ani stabilitou to a priori nemá co dělat). Nahradit ekosystém společenstvem zde nelze, protože se neobejdeme bez neživé přírody. Museli bychom složitě opisovat, že máme na mysli „to všechno dohromady“. A jak známo, i věda v takové situaci obvykle dává přednost jednoduchosti a srozumitelnosti (viz notoricky známý příklad přípustného tvrzení typu „žirafa má dlouhý krk, aby...“, mj. též Vesmír 74, 405, 1995/7).

M. Konvička stále dokola rozebírá klasickou koncepci ekosystému (a hlavně stabilitu), vše ostatní odbývá několika řádky. Současné pojetí ekosystému (v různých obměnách) většinou nevychází ani ze zřetelného prostorového ohraničení nějaké jednotky, ani z homogenity. Relativitu časoprostorových měřítek [současné pojetí ekosystému] mnohdy zdůrazňuje. Roli člověka neopomíjí; s jeho zahrnutím do „hry“ má ovšem problém, který je alespoň pro aplikovanou ekologii typický a s ekosystémem nestojí ani nepadá. Přírodní výběr zcela nepřehlíží, ale často se zabývá situacemi, v nichž tento jev nehraje zásadní roli. S černými skříňkami pracuje, ale to není v přírodních vědách nic neobvyklého (vždyť i „druhová“ koncepce ochrany přírody s nimi musí pracovat, sám biologický druh je černá skříňka). Zacházení s černými skříňkami není samo o sobě špatné, pokud si uvědomujeme související omezení a rizika tohoto náhledu (připouštím ovšem, že v ochraně životního prostředí se tak často neděje).

V článku navrhované „nové paradigma“ se opět neobejde bez černých skříněk ani bez pojmů mimořádně vhodných k mlžení skutečnosti a vymývání mozků (ať žije biotický potenciál!).

A konečně Konvičkou mytizovaná „jemná přediva zpětnovazebných mechanizmů“ jsou dle mého celkem prostá záležitost. Zpětnovazebné mechanizmy v přírodě evidentně existují (ne že by musely vést právě ke stabilitě). Tam, kde je jich hodně a souvisejí spolu, je můžeme nazvat předivem. A protože je to předivo mnohdy snadno narušitelné (v jistém smyslu slova nestabilní), lze ho nazvat jemným. Nic mytického na tom nevidím, na rozdíl od zachování „atraktivních druhů v původním prostředí“ (to je třeba jurský park?).

Pokud už se čtenáři Vesmíru oblékli do smutečního, navrhuji pohřbít se všemi poctami raději zasloužilého Oduma a ekosystém ještě chvíli trpělivě oprašovat od ideologického balastu. Alespoň do doby, než vymyslíme něco opravdu chytřejšího. ¹⁾