Slovo má Pavel Hobza

Vesmír: Citační indexy a faktory impaktu jsou stále předmětem nekončících diskusí, přestože se téměř všichni víceméně shodují v tom, že to je jen jedno z kritérií hodnocení aktivity badatele, přestože si téměř všichni jsou vědomi některých slabých míst těchto ukazatelů – obtížně se např. vylučují autocitace, identifikace autora iniciálou jména a příjmením není jednoznačná a pro některá etnika se vůbec nedá použít (zejména pro Korejce, ale ani pro Číňany a Japonce). Loni byly tyto diskuse povzbuzeny hodnocením publikační aktivity evropských států, které bylo zveřejněno v časopise Science. Česká republika se v něm ocitla daleko na chvostu Evropy a ani přepočet beroucí v úvahu rozdělení státu toto hodnocení příliš nevylepšil (viz Vesmír 78, 125, 1999/3 a Vesmír 78, 365, 1999/7). Když jsme si domlouvali rozhovor s doc. Ing. Pavlem Hobzou, DrSc., záměrně jsme vyloučili téma citačního indexu mj. také kvůli tomu, že se v tabulce „citovanosti“ tuzemských chemiků (viz Vesmír 79, 83, 2000/2) nachází na jednom z předních míst. Právě proto jsme se ho však zeptali, v čem vidí důvody nedobré úrovně české vědy a zda to nesouvisí s nedostatkem financí, jak je dnes v módě říkat

Pavel Hobza: Myslím si, že financí na vědu je v zásadě dost (musíme přirozeně brát ohled na stav naší ekonomiky a na potřeby školství, zdravotnictví a jiných resortů), ale prostředky by se měly lépe a efektivněji rozdělovat. Rozhodně je třeba přestat s plošným rozdělováním a začít podporovat perspektivní obory, ale hlavně perspektivní osobnosti. Zásadním problémem však jsou platy vědeckých a vysokoškolských pracovníků. Chybí nám odvaha dát vynikajícím pracovníkům o 100 % vyšší plat než pracovníkům průměrným a podprůměrným. Mzdová nivelizace je 10 let po revoluci obrovská a není pravda, že nemáme možnost to změnit. I dosavadní systém dával možnost udělit osobní hodnocení až do výše 100 % platu, ale většinou se to nevyužívalo. Od příštího roku by s přechodem Akademie věd na veřejnoprávní organizaci měla padnout bariéra, která vázala počet pracovníků a platové prostředky. Ředitelé by pak měli možnost snížit počet pracovníků a použít ušetřené prostředky k navýšení platů některých pracovníků. To je příležitost, jak získat peníze na denivelizaci. Na tuto příležitost však musíme být připraveni, protože takovou úpravu nelze udělat přes noc.

Vesmír: Jaký klíč použít při mzdové denivelizaci?

P. H.: Je jediná možnost – na základě co nejobjektivnějšího hodnocení. Kritérií je několik. Kromě zmíněného citačního indexu je to počet publikací a jejich faktor impaktu (IF). Publikovat ve světových časopisech je obtížnější než v časopisech lokálních a právě ta obtížnost je vyjádřena vyšší hodnotou IF. V chemii nejprestižnější Journal of American Chemical Society má IF přes 5, zatímco český Collection of Czechoslovak Chemical Communication má IF kolem 0,5. Kritérií však může být více pozvání k proslovení plenárních přednášek na mezinárodních konferencích, přednesení přednášek na zahraničních univerzitách, recenzní činnost, členství v redakčních radách a členství v Akademiích, výše grantů a počet patentů. Ukazuje se však, že většinou tyto indexy mezi sebou v podstatě korelují a lze se omezit na jeden. Snadno lze získat např. IF (počet publikací dělený počtem autorů a násobený IF časopisu).

Vesmír: Má se hodnocení omezit jen na jednotlivé pracovníky, nebo má spíše zahrnout větší celky?

P. H.: Hodnotit se musí i skupiny, katedry či ústavy. Je ale zřejmé, že srovnávat lze pouze obory příbuzné a podobné. Samozřejmě nelze srovnávat chemii a sociologii, ale ani filozofii a bohemistiku. Lze srovnávat pouze v rámci oboru, tedy např. chemické ústavy AV či katedry sociologie českých univerzit. U velkých oborů (přírodní vědy) lze využít zmíněná kritéria (CI, IF, ... ). U společenských věd, kde tato kritéria nemusí být objektivní jako ve vědách přírodních, je jistě možné nalézt jiná dostačující kritéria kvality (účast na určitých konferencích, publikace ve sbornících...). Jsem si vědom, že každým hodnocením bude někdo poškozen a že toto hodnocení je „nespravedlivé“ a jeho aplikace přinese „chyby“. Nynější situace, kdy se většinou vše rozděluje plošně, však přináší daleko větší chyby a ohrožuje samu existenci vědy u nás. O tom, že nepřeháním, svědčí jak zmiňované hodnocení naší vědy v Science, tak citační index českých chemiků (viz V. Hořejší: Můžeme měřit kvalitu vědecké práce?, Vesmír 79, 83, 2000/2).

Je třeba zavést hodnocení jedinců, skupin, ústavů, kateder a univerzit. Prostředky na vědu i platové prostředky se musí rozdělovat podle tohoto hodnocení. Ideální by byl příliv „nových“ peněz, které by se rozdělovaly podle hodnocení. To se zřejmě nestane, ale změněná situace v příštím roce by mohla řešení poskytnout. Je třeba najít odvahu a po určité časové periodě ukončit činnost skupin a oddělení, které se opakovaně umísťují na posledních místech, a použité prostředky dát kvalitním jedincům a týmům. Nelze to však učinit bez hodnocení a nelze se spoléhat na stále převládající názor, že „my se přece známe, a tudíž víme, kdo je dobrý a kdo ne“. Když se provede hodnocení, tak se najednou zjistí, jak mnoho „velikánů“ má za sebou jen malou vědeckou minulost.

Vesmír: Co se týče „nových“ peněz, to navrhoval svého času někdejší ministr školství Jan Sokol. Pokud se pamatuji, zmíněný návrh se tehdy setkal především s odporem představitelů vysokých škol. Bylo by zajímavé zjistit, jaký osud tento návrh stihl.

P. H.: Je samozřejmé, že hodnocení musí zahrnovat několik časových období, aby se předešlo náhodným fluktuacím. Vždy by se mělo průměrovat přes několik let. Závěry lze vyvodit až po několika bězích. Hodnocení musí být transparentní a co nejvíce veřejné; utajování celou věc pouze poškodí.

Hodnocení větších celků považuji za samozřejmost a je třeba najít odvahu vyvodit z něj důsledky. Pokud důsledky nevyvodíme, je to mrhání časem a bylo by lépe nedělat nic. U hodnocení jednotlivců musíme být opatrnější, protože zde je větší nebezpečí zkreslení. Osobní hodnocení je však třeba vyžadovat při získávání vědeckých hodností. Udělení hodnosti DrSc. musí být vázáno na určitý citační index a faktor impaktu. Výjimky jsou samozřejmě možné, ale ty by měly být příslušné komisi velmi podrobně odůvodněny. Něco podobného by mělo platit o profesurách. Jsme bohužel svědky, jak snadno lze někdy oba tituly získat. Nejenže se tím poškozuje pověst příslušné univerzity, ale devalvuje to vědu jako celek.

Není třeba uvádět jako příklad USA nebo Velkou Británii, kde se taková hodnocení přímo či nepřímo uplatňují již dlouho, ale stačí se podívat do Polska, kde se již 4 roky hodnotí chemie na univerzitách pomocí faktoru impaktu. Každé 2 roky se snadno vyhodnotí celkový faktor impaktu katedry nebo ústavu (a uváží se také pedagogická kritéria) a veškeré prostředky jak materiální, tak i platové se rozdělují podle tohoto klíče. Po pouhých 4 letech jsou průměrné platy na nejlepší univerzitě o 100 % vyšší než na univerzitě poslední (mluvím o chemii) a ani odbory nemají proti tomuto rozdílu žádné námitky. Také v Maďarsku pochopili nejen nutnost zásadního zvýšení platu vědeckým a vysokoškolským pracovníkům, ale i to, že tak nelze učinit plošně. Pokud vím, tak každý třetí až čtvrtý vysokoškolský profesor dostane téměř 100% navýšení platu. Děje se tak na základě osobního hodnocení podle různých kritérií.

Něco takového je zatím u nás naprosto nemyslitelné. Co nejdříve musí i u nás nastat situace, kdy se platy vědeckých pracovníků na jednom ústavu budou dramaticky lišit a ti nejlepší budou mít nejméně o 100 procent více než ti méně výkonní. Totéž se musí stát mezi ústavy Akademie i mezi jednotlivými univerzitami. Dávat všem stejně, to je cesta do pekla a znovu si uvědomme, že zmíněné dvě zprávy (článek v Science a publikovaná tabulka nejcitovanějších světových chemiků, kde se nejúspěšnější čeští chemici umístili na konci druhé tisícovky) by nás měly dostatečně varovat. Je třeba vybudovat elitní ústavy a elitní univerzity, kde budou pracovat elitní pracovníci s platy významně odlišnými od platů ostatních. Jsem přesvědčen, že změněná situace od příštího roku dává možnost toto u nás provést bez nároků na dodatečné finanční injekce ze státního rozpočtu.

Vesmír: Kdo by měl vědu hodnotit?

P. H.: Aby se předešlo osobním chybám při vyhodnocování citačního indexu, měla by existovat centrální databáze. Pokud by pro ČR byla dostupná databáze ICI z Filadelfie, byla by práce snadná. Přístup do databáze ICI samozřejmě něco stojí (různě podle okolností; řádově statisíce Kč), ale myslím, že je to investice, kterou by si např. Rada vlády pro výzkum a vývoj mohla dovolit. Vyhodnocení faktoru impaktu je velmi jednoduché a rychlé. Tyto dva indexy jsou asi nejdůležitější.

Vesmír: Co může důsledné hodnocení vědy přinést?

P. H.: Především vytvoření konkurenčního prostředí. Dovedu si představit, jak se děkani fakult a ředitelé ústavů snaží získat elitní pracovníky, protože jen takoví mohou hodnocení těchto institucí zásadně vylepšit. Tak se to děje ve světě a taková situace musí nastat i nás. To, že v konečném důsledku profituje věda, je zřejmé.

/Děkuji za rozhovor. Ivan Boháček/