Snášenlivost a intelektuální odpovědnost^*)

Prvním mým úkolem je poděkovat za udělení ceny Dr. Leopolda Lucase. Nevím, jak jsem si toto vysoké vyznamenání zasloužil. Cena Dr. Leopolda Lucase byla založena, aby nám připomínala významného učence, historika, muže, který se ve své snášenlivosti a lidskosti stal obětí nesnášenlivosti a nelidskosti.

Dr. Leopold Lucas byl jako sedmdesátiletý odvlečen v prosinci 1942 spolu se svou ženou do koncentračního tábora Terezín, kde pak působil jako duchovní správce, což byl úkol nekonečně těžký. Po desíti měsících tam zemřel. Jeho žena Dorothea Lucasová zůstala po smrti svého muže v Terezíně ještě třináct měsíců a mohla tam pracovat jako zdravotní sestra. V říjnu roku 1944 byla spolu s dalšími 18 000 vězni deportována do Polska. Tam byla usmrcena.

Byl to strašný osud. A byl to osud nesčetně mnoha lidí, osobností, lidí, kteří milovali jiné lidi, kteří se snažili druhým pomáhat, lidí, kteří byli milováni jinými lidmi a jimž se jiní lidé snažili pomáhat. Celé rodiny byly rozděleny, zničeny, zahubeny.

Není mým úmyslem hovořit zde o těchto hrůzných a přesmutných událostech. Ať už se o tom řekne nebo myslí cokoli, dopadne to vždy jako pokus tyto strašné věci zlehčovat.

Hrůzy však pokračují dále. Utečenci z Vietnamu, oběti Pol Pota v Kambodži, oběti revoluce v Íránu, utečenci z Afghánistánu; stále a stále se lidé, děti, ženy a muži stávají oběťmi fanatiků zpitých mocí.

Co můžeme učinit, abychom těmto nepopsatelným činům zabránili? Můžeme vůbec něco udělat? A můžeme vůbec něčemu zabránit? Moje odpověď na tuto otázku zní: ano. Věřím, že můžeme udělat mnoho.

Říkám-li „my“, míním tím intelektuály, tedy lidi, kteří jsou zaujati idejemi, zvláště pak ty, kteří čtou a možná i píší. Proč si myslím, že my, intelektuálové, můžeme pomoci? Jednoduše proto, protože my intelektuálové jsme po staletí tyto děsivé škody působili. Masové vraždy ve jménu nějaké ideje, nauky, teorie - to je naše dílo, náš vynález: vynález intelektuálů. Kdybychom přestali popouzet - často s nejlepšími úmysly - lidi proti sobě, už jen tím by se získalo mnoho. Nikdo nemůže říci, že je to pro nás nemožné.

Šesté přikázání zní: Nezabiješ! Obsahuje skoro celou etiku. Etika, tak jak ji formuluje třeba Schopenhauer, je jen rozšířením šestého přikázání. Schopenhauerovo rozšíření je přímé a jasné. Říká: Nikomu neškoď, nýbrž všem pomáhej, jak nejlépe umíš.

Co se však stalo, když Mojžíš sestoupil poprvé z hory Sinai s kamennými deskami, ještě dříve než mohl oznámit šesté přikázání? Nalezl kacířství zasluhující smrt, kacířství zlatého telete. Zapomněl na šesté přikázání a zvolal (cituji Lutherovu bibli, poněkud zkráceně; v překladu je citována Kralická bible, pozn. př.): „Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně ... Tak praví Bůh Izraelský: Připaš jeden každý meč svůj k boku svému, ... a zabí jeden každý bratra svého, a každý přítele svého i bližního svého. ... a padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce mužů.“

To možná byl počátek. Jisté je, že to pokračovalo, zvláště poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím. Je to strašná historie náboženského pronásledování, pronásledování kvůli pravé víře. Později - především v 17. a 18. století - přistoupily ještě další ideologické důvody na ospravedlnění pronásledování, hrůz a teroru: nacionalita, rasa, politická ortodoxie.

Ideje ortodoxie a heretizmu skrývají drobné neřesti; ony neřesti, které jsou zvláště nápadné na intelektuálech: arogance, vlastnění pravdy, lepšího vědění, intelektuální ješitnost. Jsou to neřesti drobné - a nikoli neřesti velké, jakými jsou ukrutnosti.

Název mé přednášky „Snášenlivost a intelektuální odpovědnost“ naráží na jeden Voltairův argument pro toleranci. Voltaire se táže: „Co je tolerance?“ A odpovídá (překládám volně): „Tolerance je nutný následek náhledu, že jsme chybující lidé: Chybovat je lidské a my všichni se neustále dopouštíme chyb. Odpouštějme si navzájem naše hlouposti. To je základní zákon přirozeného práva.“

Voltaire apeluje na naši intelektuální poctivost: musíme uznat naše chyby, naši nevědomost. Voltaire dobře věděl, že existují naprosto přesvědčení fanatici. Je však jejich přesvědčení úplně čestné? Přezkoumali si sami čestně svá přesvědčení a důvody těchto přesvědčení? A není kritické sebepře-zkoumání součástí intelektuální poctivosti? Není fanatizmus začasté pokusem přehlušit naši vlastní nepřiznanou nevíru, nevíru, kterou jsme potlačili a jež je pro nás jen zpola vědomá?

Voltairův apel na naši intelektuální skromnost, a především apel na naši intelektuální poctivost zapůsobil tehdy na intelektuály mohutným dojmem. Chtěl bych zde tento apel opět obnovit.

Voltaire založil toleranci na tom, že si máme navzájem odpouštět naše hlouposti. Velmi rozšířenou hloupost, jíž je intolerance, však Voltaire pokládá za těžko tolerovatelnou. Tady má totiž tolerance své meze. Přiznáme-li intoleranci právo na to být tolerována, zničíme tím toleranci i právní stát. To byl osud Výmarské republiky.

Vedle intolerance existují ještě jiné hlouposti, které bychom neměli tolerovat; především ty hlouposti, které vedou intelektuály k tomu, aby šli s poslední módou; hloupost, která dovedla mnohé k tomu, aby psali v dojmuplném stylu, v onom orákulovém stylu, který tak zničujícím způsobem kritizoval Goethe v magickém čtverci a na jiných místech Fausta. Tento styl, styl velkých, temných, dojmuplných a nepochopitelných slov, tento způsob psaní by už neměl být předmětem obdivu, ba neměl by být ani intelektuály trpěn. Je intelektuálně nezodpovědný. Ničí zdravý lidský rozum, rozvažovací schopnost, umožňuje onen postoj, který se označuje jako „relativizmus“. Tento postoj vede k tezi, že všechny teze jsou víceméně stejně obhájitelné. Vše je dovoleno. Teze relativizmu proto vede zjevně k anarchii, bezpráví a k panství násilí.

Moje téma, tolerance a intelektuální odpovědnost, mne tedy dovedlo k otázce relativizmu.

Chtěl bych zde dát relativizmus do protikladu k postoji, který se téměř neustále s relativizmem zaměňuje, který se však od něj zásadně liší. Označoval jsem tento postoj jako pluralizmus, ale i to vedlo k mylnému chápání. Proto jej zde chci charakterizovat jako kritický pluralizmus. Zatímco relativizmus, který vyrůstá z laxní tolerance, vede k panství násilí, může kritický pluralizmus přispět k jeho zkrocení.

V protikladu mezi relativizmem a kritickým pluralizmem má rozhodující význam pojem pravdy. Relativizmus je postojem, že lze tvrdit vše, anebo téměř vše, a tudíž nic. Všechno je pravda, nebo nic není pravda. Pravda je tudíž bez významu.

Kritický pluralizmus je postojem, v němž se v zájmu hledání pravdy přijímá každá teorie do zápasu mezi teoriemi — a čím více teorií, tím lépe. Tento zápas spočívá v racionální diskusi o teoriích a v jejich kritické eliminaci. Tato diskuse je racionální, což znamená, že v ní jde o pravdivost konkurujících teorií: ta teorie, která se jeví v kritické diskusi jako pravdě nejbližší, je lepší, a nejlepší teorie vytlačí teorie horší. Jde tedy o pravdu.

Rozhodující význam mají idea objektivní pravdy a idea hledání pravdy. Tím mužem, který jako první rozvinul teorii pravdy spojující ideu objektivní pravdy s ideou naší zásadní lidské omylnosti, byl předsokratik Xenofanés. Narodil se pravděpodobně roku 571 před Kristem v maloasijské Iónii. Byl prvním Řekem, který psal literární kritiku, prvním etikem, prvním kritikem poznání a prvním spekulativním monoteistou.

Xenofanés byl zakladatelem tradice, myšlenkového směru, k němuž náleželi mimo jiné Sókratés, Montaigne, Erasmus a Voltaire. Tato tradice se často označovala jako skeptická škola. Toto označení může však snadno svést k chybnému pochopení. Slovníky označují „skepsis“ jako pochybnost, nedůvěru a „skeptiky“ jako „nedůvěřivé lidi“; to je zřejmě běžný význam tohoto slova a jeho moderní význam vůbec. Ale řecké sloveso, od nějž se odvozuje rodina slov „skeptický, skeptik, skepticizmus“, neznamená „pochybovat“, nýbrž „zkoumavě pozorovat, ověřovat, zvažovat, zkoumat, hledat, bádat“.

Mezi skeptiky v řeckém slova smyslu bylo jistě také mnoho pochybovačů a asi i nedůvěřivých lidí, ale osudové ztotožnění slova „skepsis“ s “pochybností“ bylo pravděpodobně šachovým tahem stoické školy, která chtěla karikovat své konkurenty. V každém případě byli skeptici Xenofanés, Sókratés, Erasmus, Montaigne, Locke a Voltaire všichni teisty nebo deisty. Tím, co měli všichni příslušníci této skeptické tradice společné, a to i s Mikulášem Kusánským, který byl kardinálem, i s Erasmem Rotterdamským, a co mám s touto tradicí společné i já, je, že zdůrazňujeme naše lidské nevědění. Z toho vyvozujeme vážné etické důsledky: snášenlivost, ale žádné trpění nesnášenlivosti, násilí a hrůz.

Povoláním byl Xenofanés rapsódem, vyškoleným na Homérovi a Hésiodovi, které však oba kritizoval. Jeho kritéria byla etická a pedagogická. Stavěl se proti tomu, že by bohové loupili, lhali, rozváděli se — jak o tom vypravují Homér a Hésiodos. To ho vedlo k tomu, že podrobil kritice homérskou nauku o bozích. Důležitým výsledkem této kritiky byl objev toho, čemu říkáme „antropomorfizmus“: objev, že řecké historky o bozích nelze brát vážně, neboť popisují bohy jako lidi.

Smím zde snad uvést některé Xenofanovy argumenty ve verších, ve svém, téměř doslovném překladu (přebíráme zde překlad Karla Svobody ze Zlomků předsokratovských myslitelů; pozn. př.) (Zl. B15-B16):

Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,

Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.

Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce

anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,

koně by podobné koňům a voli podobné volům

kreslili podoby bohů a právě taková těla

jejich by robili, jakou i sami postavu mají.

Tím klade Xenofanés svůj problém: jak si máme po této kritice antropomorfizmu představovat bohy? Máme čtyři zlomky, které obsahují důležitý díl jeho odpovědi. Tato odpověď je monoteistická, ačkoli Xenofanés, podobně jako Luther ve svém překladu prvního přikázání, uvádí ve formulaci svého monoteizmu své útočiště k „bohům“ v plurálu. Xenofanés píše (Zl. B23+B26+B25+B24):

Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největší, který

smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.

Celý on vidí a celý též myslí a celý též slyší,

na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;

nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.

Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.

To jsou zlomky, které nás informují o Xenofanově spekulativní teologii.

Je jasné, že tato zcela nová teorie byla pro Xenofana řešením těžkého problému. Přišla mu vskutku jako řešení největšího ze všech problémů, problému světa. Nikdo, kdo něco ví o psychologii poznání, nemůže pochybovat o tom, že se musel takový nový náhled jevit svému tvůrci jako zjevení.

Xenofanés zobecnil tuto sebekritiku způsobem pro něj charakteristickým: bylo mu jasné, že to, co shledal ohledně své vlastní teorie — že přes svou intelektuální přesvědčivost nebyla více než domněnkou — musí platit o všech lidských teoriích: vše je jen domněnka. Zdá se mi, že to prozrazuje, že pro něj vůbec nebylo snadné nahlédnout svou vlastní teorii jako domněnku.

Xenofanés formuloval tuto kritickou teorii poznání ve čtyřech krásných verších (Zl. B34):

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět

o bozích přesného nic a o všem, co vykládám tuto.

Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece

sám o tom vpravdě neví a na všem spočívá zdání.

Tyto čtyři řádky obsahují více než jen nějakou teorii nejistoty lidského vědění. Obsahují teorii objektivní pravdy: neboť Xenofanés zde učí, že něco, co říkám, může být pravdivé, aniž bych já anebo vůbec někdo věděl, že je to pravda. To ale znamená, že pravda je objektivní: pravda je shoda toho, co říkám, s fakty, ať už vím nebo nevím, že taková shoda platí.

Kromě toho obsahují tyto čtyři řádky ještě jednu další velmi významnou teorii. Říkají, že i když hlásám i tu nejdokonalejší pravdu, nemohu to s jistotou vědět. Neboť neexistuje žádné neomylné kritérium pravdy: nikdy nebo skoro nikdy si nemůžeme být zcela jisti, že jsme se nemýlili.

Xenofanés však nebyl žádným pesimistou ohledně teorie poznání. Byl hledačem a během svého dlouhého života se mu podařilo kriticky vylepšit mnohé ze svých domněnek, zvláště své přírodovědné teorie. Formuloval to takto (Zl. B18):

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;

ti však hledati musí a časem naleznou lepší.

Xenofanés vysvětluje také, co zde míní „lepším“: míní tím přiblížení se k objektivní pravdě, blízkost k pravdě, podobnost pravdě. Neboť o jedné ze svých domněnek říká (Zl. B35):

Nuže ať zdá se, že to, co pravím, se podobá pravdě.

Nuže zdá se, že „touto domněnkou“ („tím, co praví“) byla Xenofanova teorie božstev.

Druhým a mnohem vlivnějším zakladatelem skeptické tradice byl Sókratés. Učil: Jen ten je moudrý, kdo ví, že takovým není. Sókratés a téměř současně Démokritos učinili na sobě nezávisle týž etický objev. Oba řekli téměř stejnými slovy:

„Trpět bezpráví je lepší než bezpráví činit.“

Lze i říci, že tento náhled — v každém případě spolu s náhledem, jak málo toho víme — vede k toleranci, jak ji učil Voltaire.

Nyní přistoupím k současnému významu této sebekritické filozofie poznání.

Nejprve je třeba pojednat o následující námitce. Lze říci, že je pravdivé, že Démokritos a Sókratés nic nevěděli, a bylo skutečnou moudrostí, že své vlastní nevědění rozpoznali, a možná ještě větší moudrostí, že zaujali postoj hledačů. My — anebo přesněji, naši přírodovědci — jsme také stále hledači, badateli. Ale dnes jsou přírodovědci nejen hledači, nýbrž i nalézači: A vědí toho velké množství, tolik, že už samotné množství našeho přírodovědného vědění se stalo problémem. Můžeme tedy i dnes budovat vážně naši filozofii poznání na Sókratovské tezi nevědění?

Tato námitka je oprávněná. Ale jen tehdy, pokud ji doplníme čtyřmi velmi důležitými doplňky. Za prvé: řekne-li se, že přírodní vědy mnoho vědí, je to sice pravda, ale slovo „vědět“ se zde používá — zřejmě nevědomě — ve smyslu zcela odlišném nejen od Xenofanova, ale i od smyslu, který má dnes slovo „vědění“ v našem běžném jazyce.

Neboť „věděním“ míníme vždy „jisté vědění“. Řekne-li někdo: „Vím, že je dnes úterý, ale nejsem si jist, zda je dnes úterý,“ pak si sám sobě odporuje anebo opravuje to, co řekl v první části věty.

Jenže přírodovědecké vědění právě není jistým věděním. Je revidovatelné. Sestává z přezkušovatelných domněnek — v nejlepším případě velmi silně prověřených domněnek, ale přesto stále domněnek. Je hypotetickým věděním domněnek. To je první dodatek a už on sám je plným ospravedlněním sókratovského nevědění a Xenofanovy poznámky, že ani tehdy, kdy vyslovujeme dokonalou pravdu, nemůžeme vědět, že to, co říkáme, je pravdivé.

Druhým doplněním, které musím učinit k té námitce, že totiž dnes víme tak mnoho, je následující: S téměř každým přírodovědným úspěchem, s každým hypotetickým řešením nějakého přírodovědného problému, vzrůstá počet a obtížnost problémů otevřených, a to mnohem rychleji než tato řešení. Můžeme i říci, že zatímco naše hypotetické vědění je konečné, je naše nevědění nekonečné. Ale nejen to: pro správného přírodovědce, majícího smysl pro otevřené problémy, se svět ve zcela konkrétním smyslu stává stále záhadnějším.

Můj třetí dodatek je tento:

Řekneme-li, že dnes sice víme více než Xenofanés anebo Sókratés, pak je to bezpochyby nepravda, ledaže bychom interpretovali „vědět“ v subjektivním smyslu. Bezpochyby ví každý z nás nikoli více, nýbrž jiné věci. Vyměnili jsme určité teorie, určité hypotézy, určité domněnky za jiné, velmi často za lepší: Lepší ve smyslu blízkosti k pravdě.

Obsah těchto teorií, hypotéz, domněnek, lze označit za vědění v objektivním smyslu v protikladu vůči vědění subjektivnímu nebo osobnímu. Tak např. to, co je obsaženo v mnohasvazkové příručce fyziky, je neosobní a objektivní — a přirozeně hypotetické — vědění: Sahá daleko za to, co mohou vědět i nejučenější fyzici. To, co nějaký fyzik ví — anebo přesněji: co se domnívá — lze označit za jeho osobní nebo subjektivní vědění. Obojí — neosobní i osobní vědění — je z větší části hypotetické a schopné zlepšení. Avšak nejenže dnes neosobní vědění daleko přesahuje to, co by jakýkoli člověk osobně mohl vědět, nýbrž pokrok neosobního, objektivního vědění je tak rychlý, že osobní vědění s ním může držet krok jen po krátkou dobu a v malých oblastech: bude překonáno.

Zde máme ještě čtvrtý důvod k tomu, abychom dali Sókratovi za pravdu. Neboť toto překonané vědění sestává z teorií, které byly odmítnuty jako nesprávné. Překonané vědění není tedy, přinejmenším ve smyslu běžného jazyka, žádným věděním.

Máme tedy čtyři důvody, které ukazují, že i dnes sókratovský náhled „vím, že nic nevím, a stěží i to“ je vysoce aktuální — a možná ještě aktuálnější než v dobách Sókratových. A máme důvod k tomu, abychom k obraně tolerance z tohoto náhledu vyvodili ony etické důsledky, které vyvodili Erasmus, Voltaire a  později Lessing. I důsledky další.

Principy, které jsou v základech každé racionální diskuse, tj. každé diskuse ve službách hledání pravdy, jsou vlastně principy etické. Chtěl bych uvést tři takové principy:

• Princip omylnosti: možná nemám pravdu já, ale ty. Můžeme však nemít pravdu oba.
• Princip rozumné diskuse: chceme se pokusit co nejlépe a neosobně zvažovat naše důvody pro a proti určité kritizované teorii.
• Princip přibližování se k pravdě: Věcnou diskusí se přibližujeme skoro vždy k pravdě a dospíváme k lepšímu porozumění, a to i tehdy, když nedocházíme k jednotě.

Za povšimnutí stojí, že všechny tyto tři principy jsou současně principy teorie poznání i principy etickými. Neboť mezi jiným implikují snášenlivost, toleranci: mohu-li se od tebe poučit, a v zájmu hledání pravdy se poučit chci, pak tě musím nejen snášet, nýbrž uznat i jako skutečně potenciálně oprávněného: potenciální jednota a stejná oprávněnost všech lidí je předpokladem naší připravenosti na racionální diskusi. Důležitý je také princip, že se z diskuse můžeme velmi poučit, a to i tehdy, nevede-li k jednotě. Neboť diskuse nám může pomoci vyjasnit některé z našich omylů.

V základech přírodních věd se tedy nacházejí etické principy. Idea pravdy jakožto základního regulativního principu je jedním takovým etickým principem. Hledání pravdy a idea přibližování se k pravdě jsou další etické principy a právě tak i idea intelektuální poctivosti a omylnosti, která nás vede k sebekritickému postoji a k toleranci.

Velmi důležité je také to, že se v oblasti etiky můžeme poučit. To bych rád ještě ukázal na příkladu etiky pro intelektuály, zvláště etiky pro intelektuální povolání: etiky pro vědce, lékaře, právníky, inženýry, architekty, pro veřejné činitele a, což je velmi důležité, pro politiky.

Chtěl bych vám předložit několik pouček pro novou etiku povolání, pouček úzce souvisejících s idejemi tolerance a intelektuální poctivosti.

K tomuto účelu budu nejprve charakterizovat starou etiku povolání a snad ji i trochu kritizovat, abych ji pak mohl porovnat se mnou navrhovanou novou etikou povolání.

Stará i nová etika povolání spočívají na ideji pravdy, racionality a intelektuální odpovědnosti.

Ale stará etika se zakládala na ideji osobního vědění a vědění jistého, a tím na ideji autority, zatímco etika nová spočívá na ideji objektivního vědění a vědění nejistého. Tím se zásadně mění způsoby myšlení, na nichž spočívá, a tím role idejí pravdy, racionality a intelektuální poctivosti a odpovědnosti.

Starým ideálem bylo vlastnit pravdu a jistotu, a pravdu co nejlépe zajistit logickým důkazem.

Tomuto ještě dnes široce přijímanému ideálu odpovídá osobní ideál moudrosti — přirozeně nikoli v sókratovském smyslu, nýbrž platónský ideál vševědoucího, který je autoritou: filozofa, který je současně i královským panovníkem.

Starý imperativ pro intelektuála zní: Buď autoritou! Znej vše ve své oblasti! Jsi-li jednou uznán jako autorita, pak bude tvá autorita chráněna tvými kolegy a ty musíš přirozeně chránit autoritu svých kolegů. Tato stará etika, kterou popisuji, zakazuje dělat chyby. Chyba je absolutně nepřípustná. Proto se nesmějí chyby připouštět. Nepotřebuji zdůrazňovat, že tato stará profesionální etika je netolerantní. A byla vždy i intelektuálně nepoctivá: vede k retušování chyb kvůli autoritě; zvláště v medicíně.

Navrhuji proto novou etiku povolání, a to nejen pro přírodovědu. Navrhuji založit ji na následujících dvanácti tezích, jimiž tento projev ukončím.

• Naše objektivní vědění domněnek vždy daleko přesahuje to, co může zvládnout jeden člověk. Nejsou tedy žádné autority. A to platí i uvnitř speciálních oborů.
• Je nemožné zabránit všem chybám, dokonce i těm, kterým by se zabránit mohlo.

  Všichni vědci se dopouštějí omylů. Stará idea, že se lze chybám vyhnout, a to nás zavazuje k tomu, abychom se jim vyhnuli, se musí revidovat: je sama omylem.

• Naší úlohou zůstává přirozeně, podle možností se chybám vyhnout. Ale právě proto, abychom se jim vyhnuli, musíme si především ujasnit, jak je obtížné se jim vyhnout, a že se to nikomu nemůže zcela podařit. Nepodaří se to ani nejschopnějším vědcům, vedených intuicí. I intuice může být zavádějící.
• I v našich nejosvědčenějších teoriích se mohou skrývat chyby a je specifickou úlohou vědců po takových chybách pátrat. V tomto úkolu nám může pomoci nová alternativní teorie. (Pomysleme zde na Koperníka, jehož alternativa k panující teorii Keplerově umožnila vyvrácení dogmatu o pohybech po kružnicích, anebo na Einsteinovu teorii, která vede ke kritickému experimentálnímu ověřování Newtonovy teorie.) To však znamená, že musíme být vůči takovým alternativám tolerantní. Nepotřebujeme s tolerancí vyčkávat (jak navrhují mnozí historici věd), až se panující teorie dostane do potíží. Zjištění, že nějaká dobře osvědčená teorie anebo mnohokrát aplikovaný praktický postup je chybný, může být důležitým objevem.
• Musíme tudíž změnit náš postoj vůči chybám. A právě zde musí začínat naše praktická etická reforma. Neboť starý postoj ohledně etiky povolání vede k retušování našich chyb, k jejich zatajování a co nejrychlejšímu zapomínání.
• Novým základním zákonem je, že k tomu, abychom se naučili co možná nejvíce se vyvarovat chyb, se musíme právě z našich chyb učit. Retušování chyb je tudíž největší intelektuální hřích.
• Musíme se tedy po našich chybách trvale poohlížet. Když je nalezneme, musíme si jich všimnout, ze všech stran je analyzovat a přijít jim na jejich základ.
• Sebekritický postoj a upřímnost se stávají povinností.
• Protože se z našich chyb musíme učit, musíme se také učit přijímat, ano, vděčně přijímat upozornění jiných na naše chyby. Upozorňujeme-li my jiné na jejich chyby, pak si musíme vždy připamatovávat, že my sami jsme se dopouštěli podobných chyb jako oni. A musíme si připamatovávat, že chyby dělali i velcí vědci. Tím rozhodně nechci říci, že jsou naše chyby omluvitelné. Nesmíme polevit v bdělosti. Je však lidsky nevyhnutelné, že chyby budeme dělat stále.
• Musí nám být jasné, že k odhalení a opravě našich chyb potřebujeme jiné lidi (a oni nás), zvláště pak lidi, kteří vyrůstali s jinými idejemi a v jiné atmosféře. I to vede k toleranci.
• Musíme se učit, že sebekritika je nejlepší kritika; že však kritika od jiných je nutností. Je téměř tak dobrá jako sebekritika.
• Racionální kritika musí být specifická: Musí uvádět specifické důvody, proč se jeví specifické výpovědi, specifické hypotézy jako nepravdivé, anebo specifické argumenty jako neplatné. Musí být vedena ideou přibližování k objektivní pravdě. V tomto smyslu musí být neosobní.

Prosím vás, abyste tyto teze pokládali za návrh. Mají ukazovat, že i v etické oblasti lze dělat návrhy, o nichž je možno diskutovat a jež lze vylepšovat.

/Přeložil Jiří Fiala/