Naděje pro 10 000 odsouzenců

Douglas Prade, bývalý policejní důstojník, byl v roce 1998 v americkém Ohiu odsouzen za vraždu své exmanželky Margo Pradeové. K vraždě došlo v okamžiku, kdy 26. listopadu 1997 večer nastoupila tato lékařka do svého automobilu a chystala se odjet ze zaměstnání. Smrt nastala následkem průstřelu lebky a hrudníku, nicméně útočník s obětí před střelbou intenzivně zápasil a dokonce se do ženy zakousl přes její laboratorní plášť a na těle oběti zanechal stopy svých zubů. Právě tento otisk čelistí na ruce mrtvé doktorky označil státní expert za naprosto totožný s otiskem zubů Douglase Pradea a dodal tak soudu důkaz, na základě kterého bylo dosaženo výroku o vině a odsouzení na doživotí s možností požádat o podmínečné propuštění po 26 letech v žaláři. Obžaloba v rámci procesu podepřela „dentální důkaz“ konstrukcí o Douglasově údajném nutkání stále kontrolovat ženu, jež se s ním rozvedla. Douglas se k činu nikdy nepřiznal a neustále tvrdí, že je nevinný. Tento typ svědectví od „expertů na otisky zubů“ byl v letech následujících po Douglasově odsouzení většinou akademických pracovníků stejně jako i Národní akademií věd (National Academy of Sciences) označen za „junk science“ (viz Vesmír 91, 393, 2012/7), v rámci obnovy jiných procesů pak byla zjištěna řada dalších justičních omylů v případech identifikace pachatele podle otisku zubů.

Právníci z projektu Innocence v Ohiu bojovali od roku 2004 za to, aby bylo v kauze Douglase Prada soudem povoleno provést testy DNA. Případ byl dvakrát řešen před odvolacím soudem a nakonec i před Nejvyšším soudem státu Ohio. V roce 2010 bylo přes obrovský odpor státního zástupce dosaženo práva na nezávislou analýzu DNA a počátkem roku 2012 dostali Douglasovi právníci výsledky DNA testů, které Douglase jednoznačně vylučovaly jako dárce mužské DNA nalezené v oblasti kousance na laboratorním plášti oběti. Tím došlo v případu k prvnímu zásadnímu obratu, neboť soudce razantně protestující žalobce umlčel tím, že jim dal 6 měsíců na to, aby provedli svoje vlastní DNA testy, a tím potvrdili či vyvrátili své předchozí „důkazy“. Žalobci zpočátku trvali na tom, že na celém plášti budou stopy biologického materiálu všech pacientů zavražděné doktorky, a tudíž je jakákoli analýza DNA nesmyslná. Velmi důkladná analýza DNA z mnoha míst na plášti však ukázala, že mužskou DNA je možné na plášti prokázat pouze v místě kousance. Na tomto místě byl také pozitivní průkaz přítomnosti slin. Státní zástupce se však nehodlal vzdát svého pachatele a nechal přetestovat i stěry zpod nehtů poškozené. Přestože i zde byl Prade vyloučen jako donor biologického materiálu, žalobce stále trvá na tom, že ani tento jasný genetický důkaz neznamená, že Prade je nevinen. Další slyšení k tomuto případu by mělo být v nejbližších týdnech a Prade může jen doufat, že soudkyně Judith Hunterová a porota nebudou věřit neomylným policejním expertům provozujícím „junk science“, ale spolehnou se na svůj úsudek a vědecky podpořené argumenty.

Zbytek světa může v těchto dnech jen závistivě vzhlížet ke Spojeným státům americkým, protože v reakci na zprávu americké Národní rady pro výzkum z roku 2009 (Strengthening Forensic Science in the United States: A Path Forward), jež kritizovala vědeckou nedostatečnost většiny v současnosti používaných forenzních nebo, chcete-li, kriminalistických disciplín, připravili zákonodárci návrh zákona „Forensic Science and Standards Act“, jenž by měl do forenzního dokazování přinést více vědy a vyšší standardy. V následujících letech by se mělo do forenzního výzkumu „napumpovat“ 200 milionů dolarů a dalších 100 milionů pak do vývoje forenzních standardů a etalonů. Mým uším však nejvíce lahodí návrh, aby veškerý nový výzkum v rámci vědecky zanedbaných forenzních disciplín byl řízen a koordinován nikoli „policejními pracovišti“, ale nově zřízeným Národním úřadem forenzních věd.

V téměř stejný okamžik, kdy byl představen návrh amerického „forenzního zákona“, oznámila americká FBI a Ministerstvo spravedlnosti, že důkladně prověří více než 10 000 případů od roku 1985, kde byly výroky o vině „podpořeny“ kriminalistickými metodami, jež v dnešní době při konfrontaci s vědeckým poznáním neobstojí. Na pranýři jsou kromě již zmíněných otisků zubů třeba i analýza vláken a mikrostop, zkoumání morfologie vlasů a balistika.

V České republice snahy o obnovy procesů a nezávislé přezkoumání dříve použitých důkazů ve většině případů narážejí na silný odpor orgánů činných v trestním řízení, důvodem je ale i faktický monopol policie na „výrobu“ kriminalistických důkazů a s tím související absence potřebných legislativních úprav. Tristní tuzemskou situaci by mohl zásadním způsobem změnit třeba vznik „civilního“ znaleckého a vědeckého pracoviště s názvem Ústav forenzních věd. Věřím, že by nebylo problémem sehnat odborníky z nejrůznějších oborů, kteří se již nemohou dívat na to, jak je za bílého dne opakovaně przněn obor, jemuž se profesně věnují. Pak už by jen zbývalo, aby byly penězovody na bezpečnostní výzkum přesměrovány na toto nové pracoviště, kde se nebude pěstovat kongresová turistika, „junk výzkum“ a rychlovýroba „důkazů“, a během několika málo roků dojde ke klinické smrti kriminalistického zkoumání a nastoupí transparentní a přezkoumatelné dokazování podpořené aktuálním vědeckým poznáním. To by byla šance i pro našich „10 000“ odsouzenců.