Záchrana v přímém přenosu

Poslední aktualizace dat - 5. července 2019

Boom! Tak se anglicky přepisuje hlasový projev kakapů sovích (Strigops habroptila), velkých nelétavých papoušků z Nového Zélandu, příslušníků stejného druhu, jako populární Sirocco (viz článek). Díky svému letošnímu boomu budou kakapové ve své pravlasti brzy slyšet stále častěji, tedy pokud se pro nové přírůstky najde dost bezpečného prostoru. Na ostrově Whenua Hou jim totiž začíná být poněkud těsno.

Ještě před pár dekádami museli ochranáři řešit docela jiné starosti. Kakapové se na novozélandské „pevnině“ (dvou hlavních ostrovech) nezadržitelně blížili k tomu, co potkalo již pět desítek druhů původních novozélandských ptáků před nimi, tedy vymření. Způsobilo to nejen gurmánství lidí, ale i mlsné huby jimi dovezených lasicovitých šelem a krys. Pokus z konce 19. století – přesídlit kakapy na ostrov mimo dosah těchto predátorů (Tau Moana, Resolution Island) – skončil fiaskem, protože do vysněného azylu pronikli hranostajové a během šesti let tamní populaci kakapů vyhubili. Kakapové postupně mizeli – nejdříve vymřeli na Severním ostrově, na Jižním pak v jednu chvíli zbývalo posledních 18 jedinců, a to všichni samci (samičky totiž padly za oběť šelmám, když seděly na vejcích).

V roce 1977 však byla objevena poslední početnější populace na Stewartově ostrově, a tak se rozeběhl záchranný program, jehož zatím jen lehce ochmýřené plody ochranáři mohou nyní sklízet – počet žijících kakapů se díky letošnímu rekordnímu přírůstku 72 mláďat vyšvihl na 214. Toto číslo se zřejmě ještě o něco zmenší kvůli nepříjemnému onemocnění (aspergilóze), to však nic nezmění na tom, že letošní sezona byla zcela mimořádná.

Samci kakapa si vyhloubí ozvučnou jámu, do které lákají samice prostřednictvím hlubokých hrdelních zvuků připomínajících foukání na prázdnou skleněnou láhev, kombinovaných s vyššími zvuky, označovanými anglicky jako chinging (nejbližší překlad asi cinknutí, obojí lze poslechnout zde). Během několikaměsíční hnízdní sezony samci moc nejedí – proto před jejím začátkem musejí pořádně přibrat, a to o 50 – 100 %. Přestože vypadají kakapové jako duše nevinné, umí „přitvrdit muziku“, když je potřeba. Jeden samic při soubojích letos zahynul, další jevili známky zranění. Samice zase nemilosrdně zabily buřňáky, kteří se odvážili do jejich hnízda.Snímek Don Merton, Department of Conservation

Dosavadní rekord přitom držel rok 2016 se 47 mláďaty, z nichž 34 přežilo první týdny života. Před touto sezonou ochranáři odhadovali, že by samice mohly naklást až 150 vajec, z nichž by se mohlo narodit 30–50 mláďat. Skutečnost ale překonala i jejich neoptimističtější představy – vajec bylo nakonec 249 a vylíhlo se z nich hned 86 mláďat. Čím to? Jednak těžila kakapí populace z předchozích plodných let, takže bylo dost dospělých samic (50 na dvou hlavních kakapích ostrovech), jednak se urodilo nebývalé množství plodů stromů rimu (Dacrydium cupressinum), který kakapům určuje, jestli se mají pustit do páření – pustily se do něj téměř všechny samice (48) – a to opravdu naplno, nadprůměrně velikými snůškami.

Sezona navíc začala oproti dřívějším letům velmi brzy – k prvnímu páření (mezi samičkou Pearl a samcem Bossem) došlo již 18. prosince, 2. ledna byla snesena první vejce (samičky Waa a Waikava) a první mládě (Waikawa-2-A-2019) se pak vyklubalo již 30. ledna – o celých 18 dní dříve než dosavadní nejranější ptáče. Právě to vedlo ochranáře k odvážnému rozhodnutí – pokusit se samice přinutit k druhému hnízdění (že toho schopné jsou, prokázal již rok 2016). Tentokrát se tedy nespokojili jen s tím, že samicím odebírali vejce k inkubaci. Některým z nich ani vylíhlá mláďata do hnízda nevrátili, a hnízda samotná po nakladení všech vajec zničili.

Samice se poslušně vrhly do dalšího páření a mnohé podruhé zahnízdily. Na konci února se pak narodilo první mládě z druhého hnízdění - Pearl-2-B (kódové označení znamená, že jde o druhé mládě samice Pearl, pocházející z druhého hnízdění). Odebraná mláďata byla částečně odchovávána uměle, s vydatnou pomocí zaměstnanců Aucklandské zoo a Dunedinské zvířecí nemocnice, ovšem vždy ve skupinkách, aby nedošlo ke stejnému „průšvihu“ jako u Sirocca a Sindibada, kteří si vtiskli člověka jako svůj druh. Několik z nich ochranáři pak pokusně podstrčili náhradním matkám, které zahnízdily později a druhé hnízdění by již nejspíše nestihly. Ještě 19. dubna pak usedla na (ovšem neplodná) vejce samice Solstice. Sezóna byla tedy mimořádná i svou délkou.

Umělé krmení dvoudenního mláděte kakapa sovího.
Snímek Alison Ballance, RNZ

S vážností k problému ochranáři přistoupili již před sezonou – na konci listopadu kakapí jinochy (jedním z nich byl i „Attenborough“) pro jistotu přesunuli mimo centrum dění, na ostrov Te Kakahu. Nešlo přitom o jejich mravní vývoj. Kakapí puberťáci totiž o páření projevují zájem sami, bohužel však samice, které podlehnou jejich svodům, kladou pouze „neplodná“ vejce, a výrostci obecně překážejí a snižují tak hnízdní úspěšnost.

Podíl oplozených vajec ovšem není nijak závratný ani bez motajících se dorostenců, pohybuje se okolo padesáti procent, což je zřejmě důsledek malé genetické variability způsobené populačním poklesem – více informací by mělo přinést celogenomové sekvenování. Aby ochranáři poměr zdravých vajec zvýšili, samičky na ostrově Whenua Hou letos oplodňovali i uměle. Samec Sindibad se tak možná poprvé dočká mláďat - jeho sperma navíc, zřejmě jako vůbec první v historii, cestovalo dronem.

Abychom ovšem nekončili jen optimistickou notou. Kakapové v současnosti žijí na třech ostrovech bez predátorů: Whenua Hou (Codfish Island, 1396 ha, 29 samic), Pukenui (Anchor Island, 1140 ha, 21 samic), Hauturu-O-Toi (Little Barrier Island, 3083 ha, 7 dospělých samic). Na posledním jmenovaném, a současně největším, je populace kakapů nechána napospas svému osudu – slouží jako test, jestli si kakapové jsou schopni poradit sami a rozmnožit se bez aktivní pomoci ochranářů.

V roce 1999 ale k testu došlo paradoxně ve chvíli, kdy už to organizátoři vzdali. Pro „nepřesvědčivě výsledky“ tehdy všechny samice odstěhovali na ostrov Whenua Hou. Jedna však zůstala, protože ji kvůli ztracené vysílačce ochranáři nebyli schopni dohledat (Lisa). Ona naopak neměla problém najít zbylé lekující kakapí samce, a výsledkem byla tři mláďata – samice Ellie, Hauturu a Aranga – z nichž dvě posledně jmenované stále žijí. V poslední veleúspěšné sezoně roku 2016 Lisa nakladla další tři vejce, ale žádné mládě se z nich nevyklubalo. Letos se pak pářila znovu (s Lesterem), tentokrát však ani nezačala hnízdit. Možná už je Lisa příliš stará, koneckonců ji ochranáři objevili již před 37 lety. Ostatních šest samic pak nejevilo zájem ani o páření. V půlce února tak ochranáři rezignovaně ostrov Hauturu odstranili z tabule na dveřích lednice.

Takto si ochranáři zaznamenávají průběžný stav kakapí sezony na dveře ledničky. Jak vidno, k umělému oplodňování docházelo pouze na ostrově Whenua Hou. 

Kakapo s aspergillem

Nadšení ochranářů z obrovské nadílky kakapích mláďat, jejichž počet překročil polovinu všech žijících dospělců tohoto vzácného papouška na přelomu května a června navíc zchladila nečekaná komplikace – na jednom ze tří kakapích ostrovů (Whenua Hou) vypukla epidemie aspergilózy. Toto plísňové onemocnění dýchacích cest má na svědomí již sedm kakapů (dvě dospělé samice a pět mláďat). Další desítky ptáků byly hospitalizovány s podezřením na nemoc, u 13 z nich byla již smutná diagnóza potvrzena, u většiny zbylých byla naštěstí nemoc vyloučena.

Aspergilóza se bohužel většinou projeví až v situaci, kdy se s ní prakticky nedá nic dělat. Vzhledem k celkovému počtu 214 žijících kakapů (pokud tedy velkoryse započítáme i letos narozená mláďata), je každý uhynulý kus obrovskou ztrátou. Naposledy umřelo zhruba tříměsíční mládě Nora‑1‑A (= první mládě z prvního hnízdění samice Nory) během operace, která mu měla uvolnit zablokované dýchací cesty.

Náklady spojené s řešením vážné situace jsou tak vysoké (kakapy bylo nutné převážet letecky), že organizace Kakapo recovery team výjimečně aktivně požádala prostřednictvím sociálních sítí veřejnost o finanční podporu. Během několika dní se vybralo přes 100 000 novozélandských dolarů (cca 1,5 milionu Kč), z nichž zhruba 70 % pocházelo od dobrovolných dárců mimo Nový Zéland.

V červenci se podařilo dostat situaci pod kontrolu – nepřibylo ani nakažených, ani zesnulých. Dá se ale očekávat, že ještě zahyne pár ze třinácti pacientů s potvrzenou diagnózou. Nehrozí ovšem náhlý sklon všech kakapů, jak se bohužel můžete dočíst i v některých médiích světového jména. Naopak, je čas pomalu sčítat zisky.

Fjordlandské geny

Většina kakapů má kořeny na Stewartově ostrově (kompletní rodokmen k vidění zde), najde se však několik výjimek, konkrétně sedm, z nichž tři – samice Kuia a její bratři Sindbad a Gulliver – jsou dospělí, zbylé čtyři tvoří mláďata Kuiy z roku 2016. Tyto kakapoklady si ochranáři obzvláště hýčkají – jsou totiž potomky Richarda Henryho, posledního přeživšího samce z Fjordlandské populace, kterého objevil ochranář Don Merton v roce 1975. A podle Andrew Digbyho z týmu Kakapo recovery, se „fjordlanďané“ od zbylých kakapů liší natolik, že jsou ochranáři v pokušení je držet v izolaci, aby se jejich vzácné geny nerozmělnily, a to i s rizikem možných recesivních chorob.

Poslední preživší kakapí samec z novozélandské „pevniny“, Richard Henry, a jeho nálezce, Don Merton. Oba jsou již bohužel po smrti, zemřeli shodně v roce 2011.Snímek Don Merton, Department of Conservation

Izolace se však nekoná – i Fjordlanďané se zapojili do letošního hnízdění a to úspěšně: samice Kuia odchovala hned tři živá mláďata, samci Sindibad a Gulliver posloužili jako dárci spermatu pro umělé oplodnění a Gulliver sám se pak dokonce pářil, a jeho partnerka přivedla na svět (oklikou přes vejce) tři mláďata.

A to jsou skvělé zprávy - zbylá populace je totiž geneticky velmi ochuzená - kakapové na Stewartově ostrově zřejmě prošli minimálně dvěma hrdly láhve, neboli náhlými poklesy populační velikosti. S objevem snadného editování genomu pomocí CRISPRU se uvažuje i o tom, že by se genetická variabilita kakapů zvýšila s využitím genetické informace v muzejních vzorcích.

Hnízdění je sice u konce, ale ochranáři mají před sebou stále velké množství práce - uměle odchovaná mláďata je potřeba navyknout samostatnosti, vypustit do přírody, a i nadále sledovat, jestli jsou schopna se sama uživit – i v přírodě budou zpočátku přikrmována (matky je za normálních okolností krmí až do stáří šesti měsíců). První mláďata se již sobě vlastním důstojným tempem prohání divočinou na ostrově Whenua Hou. Časem ochranáře také čekají příjemné starosti s hledáním domova pro nové kakapí nájemníky. Žádný novozélandský ostrov bez predátorů totiž není schopen hostit více jak 100 z nich.

Drony mají zcela prozaickou úlohu – zkrátit dobu od odebrání spermatu do samotného umělého oplodnění samic – a to ze zhruba 90 na 9 minut. Létající sperma se jistě dostane do řady titulků, ale my jsme zvolili cestu jinou. Snímek Alison Ballance, RNZ