Návrat Široka

Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z autobusu, který mě veze z Christchurche do Lincolnu, a jásat. Štěstím. A nepochybuji o tom, že to samé se děje masám jeho fanoušků zde na Novém Zélandu i v jiných koutech světa. „Široko je zpátky!“

Široko je hvězda a zrovna slaví velký comeback. Před dvěma lety jako by se po něm slehla zem, jen krátce poté, co film o něm získal Oskara. Na svém soukromém ostrově se ztratil svým „bodyguardům“ z dohledu a ti po něm dlouho marně pátrali. Ani jejich obvyklá komunikace prostřednictvím vysílaček nefungovala. Až dnes se konečně dočkali. Široko tak snad konečně vyrazí na své další turné.

No, dobře, je na čase kápnout božskou. Široko, správně psáno Sirocco, není člověk, i když on sám si to o sobě myslí – ale o tom později. Je to jeden ze zástupců kakapů sovích (Strigops habroptila), největších, a tudíž i nelétavých papoušků (i když se to rozhodně nedá svést jen na velikost). A také nočních (koneckonců v řeči původních obyvatel, Maorů, kākāpō znamená noční papoušek).

Papoušek Sirocco po znovunalezení v únoru 2018.Snímek Sara Larcombeová (Department of Conservation)

Oč jsou kakapové větší vzrůstem, o to méně jich je. V současnosti jejich populace čítá přesně 152 jedinců. A všichni mají jméno. U většiny z nich je, anebo v dohledné době bude, znám i kompletní genom. Jak říká Andrew Digby - astronom a ekolog, jehož práce se zaměřuje na zkoumání a zachování ohrožených endemických ptáků na Novém Zélandu -, v plánu mají osekvenovat i mrtvé jedince a muzejní vzorky. To nasvědčuje, jak moc berou Novozélanďané záchranu tohoto druhu vážně. Bylo totiž ještě daleko hůře a je skoro zázrak, že se populace začala rozrůstat.

Ještě v sedmdesátých letech to vypadalo, že kakapům hrozí vymření, podobně jako řadě dalších novozélandských druhů, které překvapil příjezd kolonistů z Evropy a jejich zubaté havěti. Kapapo postupně vymizel ze Severního i Jižního ostrova. V roce 1977 však byla objevena poslední větší populace, čítající mezi 100 a 200 jedinci, na Stewartově ostrově (třetí největší, který se často ani do siluety Zélandu nekreslí). Celá tato populace byla během osmdesátých let přesunuta na ostrovy bez predátorů, kde žijí dodnes (skutečně se to o řadě z nich dá tvrdit, protože kakapo se může dožívat až 100 let). I tak ale v roce 1995 svítila kontrolka v červené zóně, na počtu 50 kakapů.

Situace se však díky vytrvalému úsilí začala obracet a vše (prozatím) vyvrcholilo roku 2016, kdy se narodilo hned 34 mláďat. Vyhlídky na záchranu tudíž vypadají daleko lépe než ještě před několika dekádami.

Papoušek celebrita

Ale zpátky k Siroccovi. Jako mládě měl kvůli zánětu problémy s dýcháním, proto nebyl schopen se ani sám najíst. Ošetřovatelé jej tudíž vzali do domácí péče, ručně krmili a výsledek se brzy dostavil. Sirocco si lidi vtiskl (imprintoval) jako příslušníky svého druhu a odmítal opustit jejich společnost. Veškeré pokusy o jeho vysazení do volné přírody skončily fiaskem, pokaždé se vrátil k ochranářské chatě.

Jeho náklonnost lidem ale překročila jistou mez. Když jej v roce 2009 navštívili dokumentaristé z BBC, Siroccovi se zalíbil fotograf Mark Carwardine. Než se muž stačil rozkoukat, papoušek mu skočil na zátylek a pustil se do milostné akce. Jeho kolega, Stephen Fry, se jenom bavil a objednával si, aby mládě pojmenovali po něm. Záběry z této úsměvné situace obletěly svět a katapultovaly Sirocca do první ligy celebrit.

Fotograf Mark Carwardine v zajetí Sirocca. Snímek BBC

Ochranáři brzy rozpoznali obrovský kapitál, který v sobě Siroccova popularita ukrývá. V roce 2010 tehdejší novozélandský premiér John Key jmenoval Sirocca vyslancem a později i oficiálním mluvčím novozélandské ochrany přírody. Dostal twitterový účet a facebookovou stránku. Zájem je obrovský. Na Facebooku už má papoušek Sirocco přes 200 tisíc fanoušků, Twitter se drží zhruba na desetině. Neúnavně informuje svými skřeky (nikoli tweety) o aktualitách z novozélandské ochrany přírody. 

BOOM! I’m back! After two years of hiding, I’ve reunited with my rangers. I have a new transmitter so the team can keep track of me again. I’m up to my old tricks already. https://t.co/3BJhFltHMy pic.twitter.com/P8tKI0ge3q

— Sirocco Kākāpō (@Spokesbird) 7. února 2018

Čas od času se Sirocco vydá i na turné – koneckonců byl jmenován vyslancem. Ale na cesty se vydával již dříve. Na těchto akcích jej navštěvují děti i dospělí a prostřednictvím jeho dvorního ošetřovatele Errola Nyeho se dozvídají o ochraně kakapů i dalších novozélandských druhů.

V roce 2014 se pak Sirocco dočkal dalších dvou poct. Kvůli oslavám 25letého výročí programu na záchranu kakapů byl pozván do parlamentu (čímž se možná vyrovnal i Caligulovu koni). Ve stejném roce pak o jmenovaném papouškovi vznikl patnáctiminutový dokument, který získal tzv. zeleného Oskara (Wildscreen Panda Award). 

Ukázka z vítězného dokumentárního filmu, v režii Ashwiky Kapurové.

K jeho věhlasu možná přispělo i to, že byl v roce 2013 kakapo Společností pro ochranu ošklivých zvířat (Ugly Animal Society) zvolen druhým neošklivějším zvířetem na světě – negativní reklama je také reklama.

Záchranářské triky a finty

Siroccovo páření s kameramanem odhaluje ještě jeden aspekt záchrany kakapů. Ochranáři skutečně neváhali nasadit veškeré možné prostředky, včetně dvou naprostých bizarností. Schválně si můžete tipnout, k čemu objekty na fotografii sloužily. Stejně to neuhádnete.

Objekt vlevo by vám mohl připomínat čepici ušitou z prezervativů. A není ničím jiným. Tato spermačepice (anglicky „ejaculation helmet“) měla sloužit k odběru Siroccova spermatu, neboť opeřenec odmítal jinak běžný postup spočívající v masáži kloaky, ale o lidské hlavy jevil zájem ještě před samotnou příhodou s fotografem Markem. Bizarní pokus vypadá opravdu jako akt čirého zoufalství, je však třeba si uvědomit, že ještě v roce 1995 čítala populace kakapů pouhých 50 jedinců a tudíž ztráta každého z nich byla zásadním problémem.

Objektem vpravo je hlava motorizované samice Chloe. Ochranáři ji vypouštěli mezi dvořící se kakapy s vidinou, že na ni některý ze samců, kteří občas nepohrdnou ani jiným živočišným druhem, vyskočí a opět dojde k odebrání spermatu.

Dopadlo to celé značně neslavně. Sirocco o hlavy navlečené v latexu nejevil zájem stejně, jako si ostatní kakapí samci (z kakapího pohledu ti normálnější, považující sebe sama za papoušky) ani nevšimli motorizované Chloe na kolečkách.[1]

Redukční dieta kvůli samcům

Co se naopak podařilo úspěšně překonat, byla nerovnováha v poměru počtu jedinců obou pohlaví. Samice totiž z nějakého důvodu odmítaly přivádět na svět jiná mláďata než samce. Příčinu se naštěstí podařilo odhalit včas – samice měly nadbytek potravy - po čemž následovalo jednoduché a účinné řešení – ubrat krmení. Dnešní krmítka dokonce dokážou určit identitu jednotlivých kakapů a vydají potravu jen těm, kdo zrovna „mají nárok“.

Kakapové ovšem jsou pozorně sledováni i mimo krmení. Všichni jedinci mají, stejně jako Sirocco, vysílačku, informující ochranáře jak o poloze, tak o aktivitě opeřenců. Ochranářka Leigh Joyceová je z pomoci techniky nadšena: „Z povzdálí můžeme sledovat, která samice zrovna je v hnízdním období, který samec je sexuálně aktivní, kdo se s kým pářil, i to, jestli se ptákům mohou vyklubat mláďata.“ 

V letech 2013 a 2017 bylo přesunuto 14 kakapů na Little Barrier Island, nedaleko Aucklandu na Severním ostrově, který byl nedlouho předtím zbaven predátorů. Tato populace je experimentální – ochranáři ji chtějí nechat svému osudu, aby zjistili, zda jsou ptáci schopni se o sebe postarat sami, bez přikrmování.

Za zmínku určitě stojí, že většina z těchto kakapů byla ze stejného ostrova ve skutečnosti v roce 1999 evakuována, právě kvůli predátorům. Jejich návrat tak byl snadný, protože se vrátili zpátky do svých oblíbených „lovišť“, jež si prokazatelně pamatovali.

Zatím jen v diskuzích se objevuje myšlenka, že by se některé geny, jež se z populace vytratily, pomocí genetického inženýrství navrátily zpět. Ale to už je do zcela jiná kapitola.

Šťastné shledání Sirocca s Jakesem Osbornem z vládní organizace Department of Conservation (DOC). 

Snímek Sara Larcombeová (Department of Conservation)

Příběh záchrany kakapů, navíc vyprávěný i jedním z nich, je krásnou ukázkou toho, že záchrana může fungovat. A já musím s jistou škodolibostí konstatovat, že popírá chmurnou předzvěst, vyslovenou slavným ornitologem Sirem Walterem Bullerem, který nad osudem novozélandských opeřenců koncem 19. století nejen zlomil hůl, ale sám se na jejich úbytku díky své sběratelské vášni aktivně podílel.

Naopak by zpráva o růstu kakapí populace jistě potěšila Richarda Henryho, který jako první začal převážet ohrožené druhy na ostrov bez predátorů (již na konci 19. století!) a jejich záchraně zasvětil život. Koneckonců poslední kakapo, který přežil na Jižním ostrově, a jehož geny jsou pro současný program nesmírně cenné, se jmenoval právě podle něj (opeřenec zemřel v úctyhodném věku 80 let v roce 2010 a zanechal po sobě 4 potomky).

Ještě před dvěma měsíci jsem studentům na přednášce říkal tu smutnou novinu, že je Sirocco nezvěstný. Jelikož mezitím došlo ke dvěma úhynům kakapů, měl jsem trochu obavy. Podle všeho jsem se obával zbytečně – vysílačka, která přestala monitorovat Siroccův pohyb, by stejně v situaci, že by se přestal hýbat docela, vyslala signál o jeho úmrtí. To však nic nemění na tom, že ani po napsání předchozího textu ze mě nestačila vyprchat radost z toho, že je zpátky, a podle všeho zdravý jako řípa. Jeho návrat dává naději.