Rozhlédneme se po spáleništi

Extrémně bohatý – a dosud jen málo poznaný – je svět nukleových kyselin. Brněnský chemik Jiří Šponer se snaží odhalit evoluci, strukturu a fungování DNA a RNA s pomocí počítačových metod. Za výsledky na světové úrovni teď dostal prestižní Akademickou prémii. V rozhovoru profesor Šponer přibližuje, jak s ní naloží, ale také kritizuje, jak dnes byrokracie dusí českou vědu. „Kdybych se všem těm pravidlům začal podřizovat, skončím.“

Ve středu jste dostal Akademickou prémii, nejvyšší ocenění Akademie věd ČR. Přinese vám nějakou zásadní změnu? Pustíte se do něčeho nového? — Nemám důvod své odborné zaměření měnit, budeme dál zkoumat molekuly nukleových kyselin pomocí počítačových a teoretických metod, práce na tomto poli je mnoho.

Jaké máte ambice? — Na to je jednoduchá odpověď: Ve vědě jde o to přijít na něco nového, dostat se nejdál, kam to jde. A to chceme i my, v našem případě tedy posunout obecné znalosti molekul nukleových kyselin, zaplnit některé mezery v našich vědomostech o těchto základních stavebních kamenech života. Samozřejmě přitom také chceme přispívat i k vývoji metodik, které onen posun umožňují. Náš výzkum je ryze základní, interdisciplinární, pohybujeme se na pomezí strukturní biologie, fyzikální chemie, biochemie a díky stále dokonalejší počítačové technice se dostáváme stále hlouběji k principům fungování a evoluce RNA a DNA. Máme dosti široký záběr, některé mé kolegy udivuje, čím vším se od DNA přes RNA zabýváme. Jistě, mohli bychom na jedné molekule klidně strávit celý život, ale právě počítačová chemie umožňuje toto rozkročení. Můžeme získat jakýsi stereoskopický obrázek, vidět nukleové kyseliny z více pohledů, v různých kontextech, a tím znalosti zobecnit. Což je právě náš cíl.

Jak naložíte s Akademickou prémií, jež obnáší příspěvek pět milionů ročně po dobu šesti let? — Jde v průměru o tři miliony ročně. Využití prémie je zřejmě poměrně volné, oproti podmínkám jiných grantů pružné, což vítám. V zásadě mám dva přímočaré základní záměry. Úkol číslo jedna – kvalitní tým. Nechci žádnou „masovku“, ale kompaktní kvalitní tým rozumné velikosti, a ten si teď mohu dovolit budovat. Mám velmi šikovné a talentované studenty, zatím jsem schopen je financovat z prostředků grantové agentury a ústavních prostředků a mám teď dva šikovné postdoky z Řecka a z Německa. Oba by chtěli zůstat v ČR, ale jsou dosud placeni z evropských peněz Masarykovou univerzitou, a v březnu příštího roku tento zdroj vyschne. Teď mám možnost jim nabídnout pokračování, případně máme už další zájemce. A druhý úkol – peníze hodlám zejména v závěrečné fázi využít na nákup výpočetní techniky. Pro nás jsou počítače základním nástrojem, bohužel však mají nepříjemnou vlastnost – velmi rychle zastarávají. Když si dnes koupíte špičkové vybavení, za tři roky nejste konkurenceschopný a musíte znovu investovat. My máme dnes vynikající počítače díky projektu CEITEC, ale letos vypisujeme poslední tendr a mne začne trápit otázka, jak udržet kvalitu našeho vybavení. Prémie nám umožní držet krok se světem.

Financování výzkumu je pro leckoho velmi frustrující záležitostí. Vy jste tedy, zdá se, za vodou. — Zatím se mi stále vyplatilo orientovat se na kvalitní výzkum, pak se to vrátí i finančně. Angažmá zahraničních postdoků a nákup hardwaru z evropských fondů se velmi rychle projevily na nárůstu počtu publikací, jsme velmi efektivní, takže my určitě neutrácíme peníze daňových poplatníků nesmyslným způsobem. Nicméně tohle všechno nemusí nic znamenat. Získal jsem sice v roce 2003 jako první Čech Welcome Trust grant, ale z domácích agentur jsem asi až do roku 2009 vlastní grant nedostal… Akademická prémie pro mě znamená jistotu, životnost laboratoře se tím protáhla o několik let, alespoň do roku 2020. Doufám však, že prémie nebude mít efekt typický pro českou vědu – když si v případě potřeby podám grantovou přihlášku, tak někdo usoudí, že už mám dost. Snad se to nestane.

Hodnocení české vědy a mizivá úspěšnost podání grantových přihlášek je známou bolestí české vědy… — Situace je poměrně komplikovaná a neexistuje jednoduché řešení, každá strana má svou pravdu. Jisté ale je, že česká věda je přeorganizovaná, příliš oplývá funkcemi a komisemi pro všechno, chybí efektivní způsob evaluace. Týmy, které prokazatelně kvalitní výzkum nedělají, by podle mne měly být postupně utlumovány, otázka však je, jak to provést. Můj osobní názor je, že z vnitřku vědecké komunity tlak či řešení nepřijdou, protože tento stav pořád ještě většině lidí vyhovuje. Připouštím však, že já sám nemám žádný zázračný recept a ani nejsem úplně zorientovaný, snažím se držet stranou funkcí a komisí.

Proč? — Přestal jsem tohle vědecko-politické dění sledovat, jen mě to štvalo a zdržovalo od práce.  Nerad bych se dostal do situace, že přestanu dělat vědu, protože už ji nestíhám. A vědci mají skutečně stále méně času na vědu, byrokracie je rok od roku horší a mě už to začíná velmi výrazně ničit – a to odmítám řadu věcí dělat. Kdo vymyslel takové kroky, že budeme vyplňovat time sheet? Kdo vymyslel, že můj zahraniční OPVK postdok (Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, pozn. red.) musí povinně odjet na zahraniční stáž, což narušuje jeho primární stáž? Lidé jsou zatěžováni nesmyslnou byrokracií, která s vědou nemá nic společného. Jako by věda nic neznamenala a rozhodovaly indikátory, účetnictví a zprávy.

V čem je podle vás největší problém? — Lidé, kteří přicházejí do styku s ministerstvem školství, potvrzují, že je dlouhodobě disfunkční. Netuším, kde je největší chyba, ale nad mírou byrokracie mi zůstává rozum stát. Kdo za to může? MŠMT, GAČR, EU? Kombinace všech? Jisté je, že tolik zájmových skupin, tolik tlaků a tolik byrokracie vědu nutně dusí. Nechci být jen negativní, a tak tedy věřím, že se situace zlepší, věřím v pomalou evoluci. A v tomto kontextu je Akademická prémie přesně tou fantastickou záležitostí, která nás posunuje k lepšímu. Dostanou ji ti, kteří ten potenciál opravdu mají, což zaručuje, že peníze budou vynaloženy efektivně, že budou zúročeny. To vše se odehrává bez velké byrokracie – vida, jde to. To je ta správná cesta. Jen více takových projektů a grantů se samočisticím efektem.

Pracujete mimo jiné pro CEITEC. Další palčivá otázka české vědy – jak dopadnou všechna ta vědecká centra, vybudovaná za evropské peníze, až ty dojdou? — Tu odpověď neznám, a když se ptám lidí, kteří by ji měli znát, tak také neví. Jisté je, že mnoho věcí je tu špatně. Podle mne česká věda nebyla na tak masívní, ale jen krátkodobý puls peněz dostatečně připravena. To ve spojení s paralyzující byrokracií postavilo vědce před těžko řešitelné úkoly a vytváří potenciální problém pro financování celé české vědy. Na druhou stranu za sebe musím říct, že jsem dostal přes CEITEC dvacet milionů na přístrojové vybavení a ty bych jinak neměl šanci získat. A na výsledcích a publikacích se tato finanční injekce už začíná velmi razantně projevovat.

Jakou strategii přežití v české vědě tedy volíte? — Spolupracovníkům říkám, že si hlavně musíme uchovat kvalitní vědu. V případě katastrofického scénáře rozpadu financování vědy se rozhlédneme po spáleništi a začneme znovu stavět. Kdybych se všem těm pravidlům začal podřizovat, skončím.