Jsem z Ústavu organické chemie a biochemie

Grant Evropské výzkumné rady (ERC) platí ve vědeckém světě jako známka nejvyšší kvality. Tato organizace totiž podporuje jen projekty, jež lze označit za mimořádné. V Česku na ně dosáhlo zatím jen 24 jednotlivců. Jedním z nich je od roku 2016 Milan Vrábel z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.

V Praze vystudovala virologii, odešla do Londýna a udělala si jméno v oblasti výzkumu HIV. Od virů obrátila pozornost k rakovině, osm let působila na MIT u Roberta Weinberga, světové špičky tohoto oboru. Její nápad, který Weinberg na začátku označil za bláznivý, se dostal až do Nature. Nyní ho dále rozvíjí s vlastní výzkumnou skupinou v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. A nemá malé cíle. „Nejsem arogantní člověk, ale mám arogantní sny,“ říká o sobě Zuzana Kečkéšová.

Vztah nukleových kyselin a proteinů je podle středoškolských učebnic poměrně prostý. DNA nese dědičnou informaci, RNA je její poslíček a proteiny představují produkt a zároveň výkonnou složku celého systému. Pravidelní čtenáři Vesmíru vědí, že skutečnost je mnohem barvitější. Netriviální podobou a funkcí nukleových kyselin se v Ústavu organické chemie a biochemie zabývá Edward Curtis se svou výzkumnou skupinou.

Jak přesvědčit lidské tělo, aby si s rakovinou poradilo samo? To je téma úvah stovek či tisíců vědců na celém světě. Sní o světě, ve kterém lze tělu jen drobně napomoci, aby v sobě dokázalo rakovinu odlišit od vlastních tkání a zničit ji dávno před tím, než ona sama pohltí život hostitele. Bez utrpení, vedlejších účinků, válka vedená s neurochirurgickou přesností.

„Aspoň jeden lék, který se dostane k lidem, to je můj cíl. Byť vím, že je velmi ambiciózní,“ říká Radim Nencka, který se zabývá medicinální chemií v Ústavu organické chemie a biochemie. Nedávno byl povýšen do seniorského stavu.