Rostliny a dějiny

Koně, kozy, skot, také pšenice, ječmen, kukuřice a další domestikované druhy fauny a flóry. Nejen tomu se věnuje kniha Rostliny a rozkvět a pád civilizace (2026, nakl. Pavel Mervart) od Heleny Lipavské. Autorka podrobně rozebírá domestikaci z přírodovědného hlediska, ale též z pohledu lidské společnosti, kultury a historie – však domestikaci nelze od člověka oddělit, právě on je jejím původcem. Věnuje se předně vztahu lidstva k rostlinám a jeho vývojovým proměnám a v závěrečných částech knihy otevírá i témata, jimž bude lidská civilizace v nadcházejících dekádách čelit – například jak udržitelně uživit narůstající lidskou populaci, jež se na rostlinách stala závislou.

Na knize je pozoruhodná právě její antropologická informovanost. V antropologii již dříve řada autorů měla snahu vysvětlit „druhou přírodu“, jak kulturu nazval německý filozof Arnold Gehlen, ve vztahu k přírodě. V šedesátých a sedmdesátých letech se objevily snahy pochopit kulturu jako nebiologický prostředek adaptace. Například Marvin Harris v jím rozvíjeném směru (kulturní materialismus) chápal vybrané lidské subsistenční strategie jako kulturně zdůvodněný kompromis mezi podmínkami a možnostmi prostředí a lidskými nutričními potřebami, pudem přežití a reprodukce. Harris svá kulturně-materialistická objasnění domnělých kulturních hádanek představil v řadě esejistických prací, v češtině dostupných v knize Krávy, prasata, války a čarodějnice: Hádanky kultury (pův. v roce 1989, česky 2020). Etnograficky informovaných prací z té doby je poskrovnu. Patří k nim především Prasata předkům (1967) od Roye Rappaporta. Ten se na novoguinejskou komunitu Tsembanga-Maringů snažil hledět jako na kteroukoli jinou populaci vyrovnávající se s podmínkami prostředí, avšak s tím, že si místní vesnická komunita vytvořila vlastní udržitelné modely interakce s okolním přírodním prostředím, o které ale vede boj s jinou komunitou. Rappaport došel k zjištění, že válka je v případě Tsembanga-Maringů autoregulačním mechanismem, který umožňuje vesnici dlouhodobě přežít v horském prostředí.

Předčasně zesnulý Rappaport se na novoguinejském materiálu soustředil na porozumění udržitelnosti trojúhelníku člověk–prase–zahrada. V pozdějších letech houževnatě kritizoval hodnotovou orientaci Západu a tvrdil, že západní lidé hrubě přečerpávají zdroje prostředí, chtějí získat více, než může dát. V devadesátých letech upozorňoval na možné nadcházející globální problémy lidstva pramenící z nesouladů západních myšlenek udržitelnosti a trvalého růstu.

Publikace Tiché jaro (anglicky 1962, česky 2021) od Rachel Carsonové či Osm smrtelných hříchů civilizace (německy 1973, česky 2000) od Konrada Lorenze sice začaly environmentalismus otevírat jako společenské téma, ale v té době šlo více o odbornou než společenskou debatu. Zhruba ve stejné době, v roce 1968, vzniká Římský klub, volné sdružení vědců. Vlajkovou lodí se stal text Meze růstu (1972, česky 2026), editorsky připravený Donnellou Meadows a dalšími. Jakkoliv se témata hlubinné ekologie (Aldo Leopold a jeho koncept „myslet jako hora“ se objevil v jeho sbírce esejů Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky, orig. 1949, v češtině 1999) a kritické environmentální úvahy pozvolna rozvíjely již od čtyřicátých let, v antropologickém myšlení nerezonovaly. Nevýhodou kulturně-antropologického přemýšlení je jeho obvykle chabé porozumění materiálním základům dědičnosti, genetickým zákonitostem a geografickým principům.

Na knize je pozoruhodná právě její antropologická informovanost. V antropologii již dříve řada autorů měla snahu vysvětlit „druhou přírodu“, jak kulturu nazval německý filozof Arnold Gehlen, ve vztahu k přírodě. V šedesátých a sedmdesátých letech se objevily snahy pochopit kulturu jako nebiologický prostředek adaptace. Například Marvin Harris v jím rozvíjeném směru (kulturní materialismus) chápal vybrané lidské subsistenční strategie jako kulturně zdůvodněný kompromis mezi podmínkami a možnostmi prostředí a lidskými nutričními potřebami, pudem přežití a reprodukce. Harris svá kulturně-materialistická objasnění domnělých kulturních hádanek představil v řadě esejistických prací, v češtině dostupných v knize Krávy, prasata, války a čarodějnice: Hádanky kultury (pův. v roce 1989, česky 2020). Etnograficky informovaných prací z té doby je poskrovnu. Patří k nim především Prasata předkům (1967) od Roye Rappaporta. Ten se na novoguinejskou komunitu Tsembanga-Maringů snažil hledět jako na kteroukoli jinou populaci vyrovnávající se s podmínkami prostředí, avšak s tím, že si místní vesnická komunita vytvořila vlastní udržitelné modely interakce s okolním přírodním prostředím, o které ale vede boj s jinou komunitou. Rappaport došel k zjištění, že válka je v případě Tsembanga-Maringů autoregulačním mechanismem, který umožňuje vesnici dlouhodobě přežít v horském prostředí.

Předčasně zesnulý Rappaport se na novoguinejském materiálu soustředil na porozumění udržitelnosti trojúhelníku člověk–prase–zahrada. V pozdějších letech houževnatě kritizoval hodnotovou orientaci Západu a tvrdil, že západní lidé hrubě přečerpávají zdroje prostředí, chtějí získat více, než může dát. V devadesátých letech upozorňoval na možné nadcházející globální problémy lidstva pramenící z nesouladů západních myšlenek udržitelnosti a trvalého růstu.

Publikace Tiché jaro (anglicky 1962, česky 2021) od Rachel Carsonové či Osm smrtelných hříchů civilizace (německy 1973, česky 2000) od Konrada Lorenze sice začaly environmentalismus otevírat jako společenské téma, ale v té době šlo více o odbornou než společenskou debatu. Zhruba ve stejné době, v roce 1968, vzniká Římský klub, volné sdružení vědců. Vlajkovou lodí se stal text Meze růstu (1972, česky 2026), editorsky připravený Donnellou Meadows a dalšími. Jakkoliv se témata hlubinné ekologie (Aldo Leopold a jeho koncept „myslet jako hora“ se objevil v jeho sbírce esejů Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky, orig. 1949, v češtině 1999) a kritické environmentální úvahy pozvolna rozvíjely již od čtyřicátých let, v antropologickém myšlení nerezonovaly. Nevýhodou kulturně-antropologického přemýšlení je jeho obvykle chabé porozumění materiálním základům dědičnosti, genetickým zákonitostem a geografickým principům.

Helena Lipavská: Rostliny a rozkvět a pád civilizace

Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2026, 480 s., ISBN 978-80-7465-723-8

Autorka nabízí regionalizující přístup k jednotlivým plodinám, přičemž důsledně uvádí původ konkrétní plodiny a kulturně­ -historické limity jejího šíření. Vysvětluje, kde se vzala káva, čaj, třtinový cukr, proč se vlastně zrodilo cukrovarnictví, přičemž poukazuje, že v řadě případů jsou globálními hráči země, kde domestikovaná plodina nemá původ. Poukazuje též na pracnost zpracování plodin, jež na první pohled nemusí přinášet okamžitý zisk. Například čajové lístky je třeba nejdřív pečlivě sbírat, přebírat, sušit, vybírat jejich části a pak dodávat na světové trhy.

Regionalizující přístup k produkci potravin a stravování se v antropologii objevuje až v 19. století. S přihlédnutím k historickým faktům, jež autorka představuje, nejde o nic překvapivého. S nástupem pěstitelství se zrodil jev známý pod označením kulturní areál definovaný nejen typickými kulturními prvky, ale především základním zdrojem potravy. Americký antropolog Clark Wissler rozdělil nativní Ameriky na kulturní oblasti podle převládajícího typu stravy v daném regionu (hospodářský komplex), například oblast karibu nebo oblast kukuřice – i této rostlině se autorka obsáhle věnuje. Upozorňuje, že sice představuje nejpěstovanější plodinu, ale k obživě lidských populací slouží jen částečně, protože se převážně využívá jako krmivo. O regionalizaci světa podle plodin či lovné zvěře se pokusil i jeden z průkopníků kulturní geografie Carl Sauer, mimochodem jeden z četných žáků zakladatele americké antropologie Franze Boase. Autorka explicitně zmiňuje sovětského vědce Nikolaje Ivanoviče Vavilova, jenž studiem základních zdrojů potravy stanovil centra domestikace divokých plodin a zabýval se globálním šířením jejich domestikovaných odrůd. Tento vědec se nepřekvapivě dostal do půtky s Trofimem Lysenkem, což nakonec vyústilo v jeho uvěznění. V nelidských podmínkách nucených prací na Sibiři předčasně zemřel.

V mezinárodním prostředí se lze jen vzácně setkat s prací, jež by se snažila uceleným způsobem představit současný stav poznání, v zahraniční literatuře spíše v popularizačních dílech, autorka tato přehledová díla uvádí. Lze snad zmínit knihy Jareda Diamonda Osudy lidských společností (1997, česky 2000) či Kolapsy (2005, česky 2008). Možná lze knihu Lipavské přirovnat k úspěšnému dílu Sapiens od Yuvala Noaha Haraririho.

Při čtení publikace si lze snadno představit mentální rozpoložení posluchače v aule, ale zde je každý nezáživný pojem důsledně podčarově vysvětlený, a tak neruší poučené čtenářstvo. Jistě, jako antropolog bych doporučil více dbát na kulturní kontext, jelikož místně má každé pěstitelství a chovatelství svá kulturní specifika (třeba proč dochází k porážce hospodářského zvířete, jakým způsobem je zbaveno života, vyvrhnuto, zbouráno a další). Domestikované druhy se bez lidí reprodukují jen obtížně, jak sama autorka opakovaně v knize upozorňuje. Například lidé sice vzali pšenici samostatnost v rozmnožování, ale zavedli pro ni „asistovanou reprodukci“ tím, že každoročně zajišťují její setbu.

Lipavská vysvětluje z přírodovědného hlediska podstatu domestikace (domestikace není totéž co ochočení, jak zdůrazňuje v případě zvířat) a globálního šíření některých plodin (rajčat, paprik, brambor). Věnuje se i stimulantům: čaji, kakau a kávě, jim se však dostává nespravedlivě méně prostoru. Pečlivě rozebírá kulturní, historické a politické podmínky šíření „exotických“ produktů do Evropy. Závěr knihy není tak chmurný, jak by mohla napovídat přítomná témata mikroplastů či recyklace. Autorka zůstává přesvědčená, že lidstvo je do té míry kreativní, že nalezne řešení zničujících důsledků svých snah přežít. Kniha je pozoruhodná tím, že i laikovi srozumitelným způsobem vysvětluje výzvy, výhody i strasti soužití člověka s rostlinami.