Volání vlka

Pocit, že nám v Evropě nehrozí válka, se zásadně změnil. „Nacházíme se v nejvážnější bezpečnostní situaci od konce studené války. V prostředí, které je vysoce nestabilní,“ říká Michal Smetana, politolog, akademik, výzkumník a pedagog na Univerzitě Karlově.

Jak bezpečně se dnes máme a můžeme cítit? Tu slyšíme, že nás varují německé tajné služby, že na hranicích Evropské unie čeká tři sta tisících ruských vojáků, tu dostaneme do schránek informační příručku, co dělat v krizových situacích, posloucháme vyhrožování Ruska… — Současná situace je bezesporu velmi vážná, nicméně příběh o třech stech tisících ruských vojáků na hranicích NATO byl od začátku nepravdivý a je smutným příkladem selhání médií. Informace pocházela z chybného výroku jednoho německého politika v televizním pořadu a bez jakéhokoli ověřování ji převzala média napříč Evropou. Přitom už základní vojenská logika ukazuje, že to tvrzení nedávalo smysl. Mluvíme o síle, která by byla výrazně vyšší, než byl v únoru 2022 odhadovaný počet ruských vojáků u ukrajinských hranic těsně před invazí. Kdyby Rusko takovou volnou vojenskou kapacitou skutečně v současnosti disponovalo, nasadilo by ji přímo na ukrajinském bojišti.

Sám autor výroku později uvedl, že se jednalo o chybné vyjádření. To se může stát. Klíčový problém ale spočívá v tom, že média rezignovala na elementární verifikaci a z jednotlivého výroku vytvořila dramatické titulky typu „Německo varuje“, ačkoliv rozhodně nešlo o žádné oficiální stanovisko. Takový přístup přispívá k další erozi důvěry veřejnosti v média.

doc. PhDr. Michal Smetana, Ph.D.

Je akademický pracovník v Institutu mezinárodních studií FSV UK, ředitel univerzitního výzkumného centra excelence Peace Research Center Prague (PRCP) a vedoucí Experimental Lab for International Security Studies (EL ISS ). Nedávno získal spolu se svým týmem tzv. ERC Starting Grant. Díky němu bude v projektu MICROCODE zkoumat, jak veřejné mínění ovlivňuje spojenecké závazky v rámci vojenských aliancí.

Snímek Vladimír Šigut, Univerzita Karlova

Výhružná rétorika Putina i Lavrova vůči státům postsovětského prostoru je ovšem realita. A vědomí, které jsme léta letoucí měli – že nám nehrozí válka – se ztrácí. — Problém nastává ve chvíli, kdy se s touto rétorikou ve veřejném prostoru nakládá neodpovědně. Situace je objektivně opravdu vážná – pocit, že nám v Evropě nehrozí válka, se zásadně změnil. Z rozhovorů s kolegy v NATO a s odborníky na obranné plánování vyplývá, že se nacházíme v nejvážnější bezpečnostní situaci od konce studené války. V prostředí, které je vysoce nestabilní. V takovém okamžiku si nicméně nemůžeme dovolit zkratky, přehánění ani emotivní zjednodušování. Je nebezpečné, když se význam hrozeb nadsazuje nebo zjednodušuje. Pokud by skutečně došlo k eskalaci, je klíčové, aby veřejnost důvěřovala institucím a byla ochotná reagovat racionálně a koordinovaně. Pokud ale dochází k neustálému „volání vlka“, důvěra se vyčerpává. A to je v kontextu reálných bezpečnostních rizik obrovský problém.

Nikdo si to nepřejeme, ale pokud by se válka rozšířila mimo území Ukrajiny, jakou podobu by měla? — Z čistě vojenského hlediska by případný konflikt mezi NATO a Ruskem vypadal zásadně jinak než válka mezi Ruskem a Ukrajinou. Takzvané „lekce z Ukrajiny“ nelze mechanicky přenášet na scénář přímého střetu mezi NATO a Ruskem. Ukrajina vede válku způsobem, k němuž byla do značné míry donucena svými technologickými kapacitami, výchozí pozicí a místní povahou bojiště.

Vojska NATO by usilovala o zcela odlišný přístup. Klíčovým prvkem alianční strategie je potlačení systémů protivzdušné obrany a rychlé dosažení a následné udržení vzdušné nadvlády. Byla by zde snaha lépe využívat integraci pozemních sil, letectva, dělostřelectva, protivzdušné obrany, ženijních jednotek, elektronického boje a zpravodajských kapacit Aliance do koherentního operačního celku. Rozhodně by se NATO snažilo vyhnout se vleklému opotřebovávacímu konfliktu, který aktuálně vidíme na současném ukrajinském bojišti, kde operují malé skupiny vojáků bez mechanizované podpory a většinu obětí způsobují drony. Strategie NATO je postavena na jiných technologiích, jiných schopnostech a na výrazně vyšší úrovni vojenské integrace.

V roce 2022, když Rusko vtrhlo na Ukrajinu, jste upozorňoval na riziko jaderného konfliktu. — Riziko použití jaderných zbraní nikdy úplně nezmizelo. Pointa není, že jsme se v roce 2022 mýlili. Ta hrozba měla nízkou pravděpodobnost, ale byla reálná. Rusko tehdy čelilo závažným problémům na frontě. Typickým momentem byla zářijová ukrajinská ofenziva v Charkovské oblasti, kdy Ukrajina během krátké doby osvobodila rozsáhlá území a následně se pokusila o postup v Chersonské oblasti včetně osvobození samotného města Cherson. Tyto ukrajinské úspěchy vyvolaly v Rusku obavy, že by jeho vojska mohla na klíčových úsecích zkolabovat.

Putin se dlouho bránil vyhlášení mobilizace, aby nenarušil sociální stabilitu v Rusku. V kritických momentech měl ale Kreml omezenou paletu možností: prohrát válku a stáhnout se, což by mohlo Putinův režim ohrozit, nebo vyhlásit mobilizaci či dokonce zvážit použití jaderných zbraní.

Nakonec zvolil částečnou mobilizaci. Po jejím vyhlášení se situace pro Rusko stabilizovala a Moskva je od roku 2023 spíše v ofenzivní pozici. To také znamená, že aktuálně je pravděpodobnost jaderného nasazení nižší. Stále však platí, že pokud by se Kreml dostal do úzkých, hrozba by opět stoupla. Jaderné zbraně jsou každopádně pro něj nástrojem poslední instance, jehož použití je pro něj spojeno s obrovskými riziky – od ztráty mezinárodní podpory Číny a Indie po eskalaci konfliktu s NATO a reakci domácí veřejnosti.

Rusko sice na Ukrajině jaderné zbraně nepoužilo, ale pokud by došlo ke konfliktu mezi Ruskem a NATO, k útoku například na pobaltské státy, hrozí opět jejich nasazení? — Rusko by mohlo překročit hranice s cílem rychle prosadit své zájmy a doufat, že NATO nebude reagovat jednotně. Pokud by konflikt eskaloval, například po krvavých bojích, a Kreml by se dostal do kritického ohrožení svého režimu, opět by se riziko použití jaderných zbraní zvýšilo. Tuto hrozbu nelze ignorovat, ruská jaderná doktrína počítá s možností demonstrativního nebo omezeného použití zbraní jako prostředku k obnovení strategické dominance v eskalaci konfliktu.

Všeobecná mobilizace a zhruba milion obětí na ruské straně zatím, zdá se, sociální smír v Rusku nenarušily. — Upřesním: počty, navíc dosti nepřesné, nezahrnují jen „mrtvé“, ale i vojáky zraněné a vyřazené z boje. Do určité míry samozřejmě společnost narušují, ale režimu se zatím podle všeho daří situaci držet poměrně stabilizovanou. Ano, je tam obrovské množství padlých a zraněných, ale většinou jde o lidi napříč celým Ruskem, hlavně z chudších regionů, není to tak, že by do války šla půlka Moskvy. A Kreml dnes už nespoléhá na obecnou mobilizaci, ale na nábor. Každý měsíc získá kolem 35 tisíc vojáků, které zláká na finanční odměnu – žoldy jsou v kontextu chudších částí Ruska opravdu vysoké. Pro spoustu lidí i jejich rodiny je to najednou výrazný příjem.

A některé regiony vlastně díky válce dostaly ekonomickou injekci. Po zavedení sankcí se rovněž některá odvětví musela rychle rozjet, vyrábět domácí náhrady, a to vedlo ke krátkodobému růstu mezd. Samozřejmě za cenu vysoké inflace a dalších problémů. Ale jsou tak místa, kde se některým lidem – alespoň opticky – daří líp.

Dlouhodobě má ruská ekonomika vážné strukturální problémy a ty se budou prohlubovat. Jenže masové protesty nevidíme. Představy, že vysoké ztráty automaticky povedou k protestům a svržení vlády, se zatím rozhodně nenaplňují. Ruská propaganda umí se situací pracovat a je v tom velmi úspěšná – ostatně nejen doma, ale i směrem k nám, do střední Evropy a do Evropy obecně.