Baron Prášil z Cambridge

Zdánlivě je to příběh jednoho bájivého lháře a plagiátora, ve skutečnosti však odhaluje systémový problém selhávajících kontrolních mechanismů akademické obce.

Dnes jedenačtyřicetiletý Jason Arday, v Británii narozený syn ghanských rodičů, o sobě tvrdí, že mu byl v dětství diagnostikován autismus, mluvit začal až v jedenácti letech, číst a psát se naučil v osmnácti. Přesto to dotáhl až na profesora sociologie vzdělávání – nejprve na univerzitě v Glasgow (2021) a později v Cambridge (2023). Věnoval se především tématům spojeným s rasovou diskriminací na univerzitách.

Potom se objevilo podezření z plagiátorství – zdá se, že opsal nemalou část své disertace. Jisté nedostatky připustil a vysvětlil je svým autismem a nedostatečnou podporou školitele. Univerzita Johna Moorese v Liverpoolu, na níž doktorát absolvoval, ho podržela s tím, že se dopustil pouze „neúmyslných chyb“. Toto vysvětlení stačilo i kolegům z Cambridge. Novináře, který se ho na opisování ptal, navštívila policie, protože ho Arday obvinil z obtěžování.

Pochybností však rychle přibývalo. Arday ve svém životopise uváděl spolupráci s dalšími vysokými školami, které to ale popřely. Chlubil se knihou, která nikdy nevyšla. Prý také uběhl 600 mil za 6 dní (později slevil na 12) a svými sportovními aktivitami vybral miliony liber na charitativní projekty… Kritiku přitom vydával za rasově motivované útoky.

Univerzita v Cambridge nyní čelí kritice, že při jeho jmenování dostatečně neprověřila některá tvrzení uvedená v jeho profesním profilu ani jeho akademickou práci. Pozdější pochybnosti nejprve odmítala jako „nenávistnou kampaň“. Až když se situace jevila neudržitelnou, oznámila zahájení vyšetřování. Arday vzápětí na své profesorské místo rezignoval. Jako důvod uvedl ničivý dopad mediální pozornosti na něj a na jeho rodinu, pochybení odmítl.¹⁾