Žížala na sněhu

Koncem prosince jsem našel žížalu, dlouhou asi pět centimetrů, pohybující se po povrchu sněhu. Snažila se bezúspěšně prosoukat do spodních vrstev. Potkat v tuto roční dobu žížalu je běžné, nebo spíš anomální?

František Snopek, Praha

Snímek František Snopek

Odpověď odborníka: Potkat žížalu na sněhu není běžné, ale ani výjimečné. Může se to stát zejména při tání sněhu, kdy se teplota pohybuje kolem nuly, půda pod sněhem není promrzlá a je nasycena vodou. Nejčastěji jde o nedospělého jedince, jako u žížaly z rodu Lumbricus na fotografii.

Žížaly přečkávají zimu v nepromrzajících hlubších vrstvách půdy, zpravidla v klidových stadiích – endogeické¹⁾ druhy v klidovém období s utlumeným metabolismem (v kviescenci) a anektické²⁾ druhy v pravé hibernaci nebo ve stadiu kokonů (epigeické³⁾ druhy) –, která jsou vůči mrazu odolnější. Aktuální výzkum však prokázal, že část populací může být dlouhodobě aktivních i těsně pod zmrzlou vrstvou půdy. Při jejím rozmrznutí se žížala může objevit na povrchu.

Většina žížal není schopna přečkat pokles teplot k –0,2 až –0,4 °C, kdy jim zmrznou mimobuněčné (extracelulární) tělní tekutiny. Výjimkou je několik druhů tolerantních k mrazu, například kosmopolitně rozšířená drobná žížala Dendrobena octaedra nebo Eisenia nordenskioldi vyskytující se v severních oblastech Ruska. Dokážou přežít i dlouhodobý pokles teplot pod –10 °C. Umožňuje jim to rychlá kumulace glukózy (může činit až 10 % hmotnosti těla), která zpomaluje proces mrznutí a redukuje vznik ledu v těle. Tolerance k mrazu se přitom významně liší mezi populacemi z chladných a teplejších oblastí.