Ochota riskovat je ve vědě dědičná

Riziko k vědě neodmyslitelně patří – bez ochoty pronikat do neznáma, klást si odvážné cíle a pouštět se do experimentů s nejistým výsledkem nelze objevit nic opravdu nového. Zároveň ale systém organizace vědy a jejího financování riskantním nápadům příliš nepřeje, protože se na ně hůře získává grantová podpora a výsledky neúspěšných projektů je obtížné publikovat. Platí to zvláště pro mladé vědce, kteří si ještě ve svém oboru nezískali dostatečně silné jméno.

Pravděpodobnost, s níž se vědec rozhodne pro riskantní výzkumný směr, závisí na jeho povaze, konkrétní situaci i jeho předchozích zkušenostech. Nová studie ukázala, že vztah k riziku se výrazně formuje už během doktorského studia. Začínající vědci napodobují strategii svých školitelů.

Ekonom Anders Broström z Göteborské univerzity s kolegy pomocí dotazníků a analýzy publikovaných prací zkoumali ochotu riskovat u více než 1200 současných a 2400 bývalých doktorandů a jejich školitelů ze švédských univerzit. K odhadu rizikovosti výzkumu použili techniky strojového učení. Zjistili, že asi čtvrtinu variability v ochotě doktorandů riskovat lze vysvětlit vlivem jejich školitelů. Efekt byl výraznější tam, kde mezi studentem a školitelem probíhala častá komunikace, a naopak slabší u doktorandů, kteří měli i další mentory mimo svou domovskou laboratoř. Tendence napodobovat školitelovu strategii má dlouhodobý charakter. Projevuje se i deset let po ukončení doktorátu – v době, kdy má mladý vědec už vlastní skupinu a často řeší úplně jiná témata, než jakým se věnoval během doktorátu.

Shibayama S. et al.: Research Policy, 2026, DOI: 10.1038/d41586-026-00160-4