Tohle není tak jako tamto

Tygr bydlí ve stromě jako Medvídek Pú. Tygr nebydlí ve stromě jako Medvídek Pú. Dvě věty lišící se zdánlivě jen tím, jestli je sloveso v kladném nebo záporném tvaru. Stojí-li věty vedle sebe, vypadají jako prostý opak. Izolovaně nebo v jiném kontextu bychom ovšem mohli druhou větu uchopit minimálně dvěma různými způsoby: Tygr nebydlí ve stromě, stejně jako tam nebydlí Medvídek Pú × Tygr nebydlí ve stromě tak, jak tam bydlí Medvídek Pú.

Odkud se bere to dvojí, skoro protichůdné chápání? Záškodníkem našeho čtení je tady to, že větným strukturám na povrchu něco chybí, a tak vzniká elipsa. Jednou hypotetického „stejně/taky“, jednou hypotetického „tak“, u kterého by se místo jako nabízelo spíš jak. O významu rozhoduje kontext a naše očekávání. Zkusme faktičtější příklad: Hraboš polní neupadá do zimního spánku jako plch velký. Hibernuje podle téhle věty plch nebo ne? Ne, hraboš neupadá do zimního spánku, plch do něj upadá. Je to kontrast. Od hlodavců přelet k ptákům: Pěnice vlašská u nás na zimu nezůstává jako pěnice černohlavá, pták roku 2026. Ano, pěnice vlašská u nás nezůstává, stejně jako nezůstává pěnice černohlavá. Odlétají obě. Plší i pěničí příklad mají tutéž strukturu. Záporné sloveso, spojka jako. A zároveň v nich něco schází, v každé z nich ovšem něco jiného.

Proč ale tvoříme takové proděravělé výpovědi? Vždyť dvojí možnost výkladu je v komunikaci dost nepraktická věc. Původcem je nejspíš potřeba jazykové ekonomie, která šetří náš mozek i čas a odmazává z komunikace celá slova i jejich kousky, a to tak, abychom si i bez nich pořád ještě rozuměli. Většinu informací dokážeme v plynulé komunikaci domyslet z kontextu. Když dítě slibuje: Já nebudu kouřit jako táta!, buď nám k pochopení pomůžou znalosti o kuřáckých praktikách otce, nebo intonace, důraz na jednotlivých slovech. Řekne-li někdo: Moje dcera ve škole nejí polévky jako většina dětí, nejspíš usoudíme, že polévky nejí ani dcera, ani děti, a to jednoduše proto, že do interpretace promítneme nedůvěru v jídelnovou dršťkovou. Zato u věty Moje dcera nehraje počítačové hry jako většina dětí nás strhne předpoklad, že přece musí jít o kontrast. Je fascinující a ošidné, kolik toho v komunikaci doplňujeme z vlastních znalostí, zkušeností a očekávání. A samozřejmě z četby medvídka Pú.