Blahobyt ve vyprázdněných vesnicích

Radan Haluzík je antropolog-pěšák, který ještě jako student prošel v devadesátých letech řadou občanských válek v Čečensku, Gruzii/Abcházii a na Balkáně. Ve své knize Proč jdou chlapi do války (2018)¹⁾ analyzuje průběh a příčiny těch strašných událostí, které my jsme dostávali jen po doušcích v novinářských zprávách. Nejvíc z toho mě dojal osud Sarajeva: pamatoval jsem si, jak jsem pouhých deset let před občanskou válkou sledoval zimní olympijské hry; i to, jak kolegové, kteří ty oblasti procestovali ještě za časů Jugoslávie, nadšeně líčili toto město nejrůznějších náboženských denominací a etnik.

Radan Haluzík: Turbovenkov
Academia, Praha 2026, 376 s., ISBN 978-80-200- -3626-1

Náš pěšák se na Balkán vydal po dvaceti letech a v další knize Turbo-venkov líčí překvapivý vývoj zejména rurálních oblastí Kosova, Severní Makedonie a jižního Srbska. Toto líčení pak prokládá analogickými postřehy z jiných zemí, například ze Střední Ameriky a Asie.²⁾

Malá odbočka. V eseji z r. 2004 Françoise Mayerová a Zdeněk Vašíček konstatují: „Matrice klanů, frátrií a velkých rodin postkomunistických zemí, stejně jako ony samy, prošly minulým režimem nezměněny tak jako katalyzátor reakcemi.“³⁾ Říkejme jim pro jednoduchost velkorodiny. Během občanské války se tyto celky, často obývající sousední vesnice, nebo i navzájem promíchané ve městech, účastnily nejrůznějších vzájemných konfliktů národnostních, náboženských, územních a kdovíjakých ještě (pořád to doutná na kosovsko-srbské hranici). Válka skončila a… otevřely se dveře do západní Evropy, a s tím možnost na místní poměry přímo pohádkových výdělků. Mladí lidé, nejdříve sami, pak i s rodinami vyrazili do světa. Práce od rána do noci – v pohostinství, zdravotnictví, na stavbách – a výdělky putují domů, k otci velkorodiny, který zůstal ve vesnici, předtím často spojené se světem jen oslí stezkou. Otec tyto remitence investuje do stavby domů, co největších, aby se velkorodina, když se sejde na svátek, na dovolenou nebo na svatbu, do nich vešla. Ne do jednoho, staví jeden pro každého ze svých synů (i těch, kteří zůstali doma); s dcerami se nepočítá, ty si musejí najít podobně opatřeného ženicha. A žádné „paneláky“: kvalitní materiály, upravené „versailleské“ zahrady. Jako v Německu (Švýcarsku atd.). Urbanistické plány obce neexistují (samospráva je slabá nebo žádná), navíc každý staví bez řádných projektů, a když třeba i jsou, za pochodu se to i dost z gruntu (často několikrát) obměňuje. V obci, kde lišky dávaly dobrou noc, najednou rostou velkolepé domy vybavené obrovskými kuchyněmi, řadou mnohdy nezařízených pokojů pro hosty – a prázdné. Ti, co posílají peníze, mají už rodiny „tam venku“, děti chodí do německých, švýcarských atd. škol, albánsky, makedonsky nebo srbsky už mluví jen s rodiči doma. A tak jen o dovolených, jednou dvakrát ročně, rodina nasedne do ojetého BMW nebo mercedesu a vyrazí na Balkán. Nová „vesnice“ obživne, aby zas se začátkem školního roku zela – často do příštího léta – prázdnotou. Velkorodina i velkodomy se v té mrtvé zástavbě začínají rozpadat, avšak blahobyt zařídí „vstup do civilizace“ rychleji než všechny ty války. Obdobný úkaz lze pozorovat leckde jinde ve světě, například v Guatemale nebo ve Vietnamu.