Dopisy od rakovinných buněk nepodléhají listovnímu tajemství

Buňky si mezi sebou vyměňují zprávy – podobně jako si lidé posílají dopisy nebo e-maily. V těle tuto komunikační úlohu často plní tzv. extracelulární vezikuly (EV). Jsou to drobné váčky, membránové struktury o velikosti v řádu nanometrů, které buňka uvolňuje do svého okolí a které nesou různé informace v podobě proteinů, tuků nebo genetického materiálu.

Velký přehledový článek věnovaný současnému stavu poznání EV a potenciálu jejich využití v diagnostice i léčbě onkologických onemocnění zveřejnil v časopise Molecular Cancer česko-italský tým složený z odborníků ze skupiny Optické biosenzory při Ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR (je součástí Národního ústavu pro výzkum rakoviny – NÚVR), z Centra nanomateriálů a biotechnologií PřF Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a IRCCS Istituto Giannina Gaslini v Janově.

Pomocí extracelulárních vezikulů nesoucích různé typy informací spolu buňky komunikují.

Ilustrace Jason Drees

Článek připomíná, že extracelulární vezikuly vznikají různými způsoby a podle toho se i rozlišují. Tzv. exozomy jsou velmi malé (40–150 nm), tvoří se uvnitř buňky v multivezikulárních tělískách a uvolňují se fúzí s buněčnou membránou. Tím, že vznikají uvnitř buňky, nesou v sobě hlavně signální molekuly a genetický materiál. Exozomy tedy často mění chování jiných buněk zevnitř, například tím, že ovlivní jejich genovou expresi prostřednictvím obsažených krátkých nekódujících molekul RNA. Naproti tomu ektozomy, nazývané též mikrovezikuly, vznikají přímo na povrchu buňky jako výběžky, které se po zaškrcení oddělí. Jsou o něco větší a jejich složení odráží, co se aktuálně odehrává na povrchu nádorové buňky. Často tedy působí na ostatní buňky zvenčí, například tím, že se navážou na jejich receptory, a aktivují tím příslušnou signální dráhu.