Se stříkací pistolkou na nepřítele
| 2. 6. 2025Ano, to může být užitečná strategie, zvláště pokud máte nabito jedem. Řada jedovatých zvířat dokáže svůj jed vystřikovat na dálku a tímto způsobem odradit, či dokonce zranit predátora. Pro jedy vystřikované na dálku používáme termín toxungeny. Praktický význam má tento termín u druhů, u nichž je rozstřikování jediná chemická obrana, jako jsou brouci puchýřníci, některé zákeřnice a mnohonožky či bičovci. Jed je ovšem náročný na syntézu, a proto jej většina zvířat vpravuje do útočníka či kořisti raději přímým kousnutím či bodnutím. Jeho furiantské rozstřikování je mnohem vzácnější. Každý asi slyšel o plivajících kobrách, ale doloženo je toto chování i u některých mravenců, sršní a některých paslíďáků. Známé je i u afrického štíra transvaalského (Parabuthus transvaalicus). Tento štír je velký a velmi jedovatý. Pokud jej chytne útočník za zadní část těla, může několik kapek jedu vystříknout i bez zabodnutí telsonu do těla kořisti.
Nově popsaný kolumbijský druh štíra Tityus achilles však rozstřikuje jed velmi ochotně a ve velkém množství. Většinu objemu (jedinec dokáže vypudit deset mikrolitrů) tvoří takzvaný předjed (Vesmír 99, 12, 2020/1), který je méně toxický, ale lze jeho zásoby poměrně snadno a rychle obnovit. Štír achilles však dokáže někdy vypudit i vlastní jed, který je u tohoto rodu často smrtelný i pro člověka.
Za zmínku stojí, že štír získal druhové jméno po hrdinovi z řecké mytologie, který skvěle ovládal své kopí. Štír achilles, který nemá ani sedm centimetrů, dokáže dostříknout jed až 15 cm vysoko a do vzdálenosti 35 cm. Na štíra to je úctyhodný výkon, při přepočtu na lidské rozměry by to však bylo necelých deset metrů do dálky a asi čtyři do výšky. Držitelem světového rekordu v hodu oštěpem je sice Jan Železný, ale z pochopitelných důvodů se autor jména zaměřil spíše na obecně známější mytologii. Řečtí oštěpaři na olympiádách příliš úspěšní nejsou, ale snad je ten přepočtený výkon neurazí.
Laborieux L.: Zoological Journal of the Linnean Society, 2024, DOI: 10.1093/zoolinnean/zlae161
Ke stažení
článek ve formátu pdf [1,01 MB]
O autorovi
Ivan H. Tuf
