Maratonci bez mozku

Nemám zrovna rád běh – ať už běh na zastávku minutu po plánovaném odjezdu autobusu či běh provozovaný čistě za účelem tréninku a navyšování aerobní kapacity organismu. A teď, teď mám o důvod víc, proč mohu běh právoplatně, zcela vědecky, nenávidět. Když běžíte daleko, a ještě k tomu rychle, využijete prakticky veškerý glykogen, který váš organismus shromažďuje, aby mohl… inu, například běžet daleko a rychle. Začnete tak za účelem dodání energie svalům spalovat i tukové zásoby, ideálně z tukové tkáně tomuto účelu určené.

Snímek Fil Mazzarino, Unsplash.com

Mozek, jak známo, také obsahuje tuk. Tuk, který naprosto zásadním způsobem slouží k tomu, abychom vůbec mohli myslet. Mluvím pochopitelně o myelinu, elektrické izolaci našich neuronů. Obecně se má za to, že čím lépe jsou dané okruhy v mozku obaleny myelinem, tím jsou stabilnější a výkonnější. Myelin v mozku je něco, co je dobré mít. Když se tým španělských vědců podíval do mozku běžců poté, co uběhli maraton, zjistili, že se maratoncům snížilo množství myelinu v mozku – v některých oblastech více než v jiných. Tohle poškození (dá se tomu vůbec říkat poškození?) není, zdá se, trvalé, neboť za dva měsíce po extrémním sportovním výkonu vypadá mozek stejně jako před ním. Úbytek myelinu má pravděpodobně velmi prozaický důvod – myelin může podle všeho sloužit jako zdroj mastných kyselin pro glia, které pak mohou „krmit“ neurony různými metabolickými produkty v případě extrémního vytížení těla a mozku.

Zdá-li se vám, že tento příběh platí pouze pro sportovce, vězte, že tomu tak být nemusí. Některé neurodegenerativní choroby jsou provázeny změnami v mozkovém metabolismu a mohou tak teoreticky vést k úbytku myelinu. Víme také například to, že máte-li genetické predispozice k amyotropní laterální skleróze (ALS), je velmi intenzivní fyzická aktivita rizikovým faktorem. Zbývá už „jen“ přijít na to, jak spolu tyto věci souvisejí.

Ramos-Cabrer P. et al.: Nature metabolism, 2025, DOI:org/10.1038/s42255-025-01244-7