Neobvyklé představení zvláštností lidstva

Kniha Miroslava Huptycha Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů světa působí jako stroj času, který si to namířil do 19. století, v němž se rodila antropologie jako vědní disciplína zaměřená na studium člověka a rozmanitosti jeho kulturních zvyků. Tehdy však formující se věda navazovala na novověkou cestovatelskou literaturu naplněnou kuriozitami lidských zvyků.

Lidé budující základy antropologie vršili fakta, domněnky a etnografické kuriozity o těch druhých. Příkladem může být dílo cambridgeského antropologa Jamese Georga Frazera, jenž (až na výjimku) kvůli práci neopustil Cambridge. Ve svém slavném díle Zlatá ratolest (1890), někdy nazývaném Odyssea vědy, ovšem procestoval celou historii lidstva a celý svět. Nestal se zdaleka jediným, kdo se pokusil ze střípků poznatků o lidstvu vytvořit kaleidoskopický obraz, vzorec. Podobně ukázky pestrosti lidstva vršil jedním příkladem za druhým Arnold van Gennep v díle Přechodové rituály (1909, č. 1997). Tento etnograf dokázal na úzkém literárním prostoru představit lidské slavnosti a rituály. Ukazuje, že všude na světě lidé slaví, činí tak ovšem nenahodile, vyhledávají příležitosti a pravidelnosti, rytmus kalendářů. Van Gennep podrobně představuje, jak se při rituálech z mladíků stávají dospělí muži, ze zesnulých předci, z těhotných žen matky. Nejen těchto témat se Huptych pochopitelně také dotýká.

Překvapivě však Huptych van Gennepa v knize necituje; slovutnému Jamesi Frazerovi, který si nedokázal vůbec představit, že by kdy strávil – byť pár minut – ve společnosti nějakého „primitiva“, o nichž napsal rozsáhlá mnohasvazková díla, se však věnuje. Když se údajně Frazera ptal jeden z průkopníků americké psychologie William James, kdy naposled spatřil některého z těch divochů, o nichž tak poutavě píše, otřásl se prý gentleman hrůzou. Zmohl se prý pouze na slova „Bože chraň!“. Tento etnografický kronikář lidských zvyků a zvláštností dokázal nashromáždit obdivuhodné množství příkladů z mimoevropských společností i starověkých středomořských civilizací, těžil ze svého klasického vzdělání.

Huptychovu knihu je poněkud těžké uchopit, a to ne pouze pro její váhu a velikost, ale už jen pro její eklektický charakter. Autor se ujal role skriptora, zapisovatele, dokumentátora podivuhodných lidských zvyků, jak je přečetl v české knižní produkci etnografického charakteru. Huptychova kniha rozhodně není encyklopedickým dílem, jedná se spíše o uspořádaná anekdotická excerpta podtrženého. Ostatně hned na začátku knihy je přiznané, že jde o „citace z knih a časopisů“, které „vybral, uspořádal, kolážemi a dobovými rytinami ilustroval Miroslav Huptych“. Vydaná publikace knihařským zpracování vybočuje ze standardu, na který je český čtenář zvyklý. Dovedu si představit, že podobným způsobem zapůsobilo na čtenářstvo konce 16. století druhé vydání knihy od Thomase Harriota Stručná a pravdivá zpráva o nově založené zemi Virginia (1588), kterou tehdejší přední evropský vydavatelský dům Theodor de Bry doprovodil mědirytinami, v té době neobvyklým způsobem vizualizace. Bohatý a hravý obrazový doprovod Huptychovy knihy vzbuzuje dojem, že všichni ti ilustrovaní lidé a jejich zvyky mají chuť z publikace utéct, na čtenářstvo ve všech svých barvách vykukují z ořízek knihy.

Miroslav Huptych je známý a uznávaný český básník, výtvarník, ale také psychoterapeut. Kolážemi ilustroval více než šedesát knih, jeho díla (na obálce) zdobí více než sto šedesát publikací, sám jich také řadu připravil a vydal, včetně vlastní básnické tvorby. Již jen koláž obálky knihy naznačuje, že půjde o neobvyklé představení zvláštností lidstva – jak jinak by se například mohl v hledišti setkat prérijní indián s náčelnickou čelenkou s papuánským válečníkem?

Miroslav Huptych: Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů světa

Práh, Praha 2024, 592 s., ISBN 978-80-7696-041-1

Autorův výběr prvků do etnografické koláže z celého světa je skutečně pestrý. Jeho výpisky z odborné a cestovatelské literatury provázejí námluvy a milostná kouzla, čarodějnictví, náboženské obřady a tabu, cituje také ze smolných knih a nevynechává ani pohřební rity, včetně snědení nebožtíků, pohřbívání zaživa, dokonce i obřady spojené s vampyrismem.

Dopřejme si citace ze zaprášených knih o lidských zvycích, obřadech a slavnostech. Autor popisuje například vystavování lebek zabitých nepřátel (s. 247) u indických Kojaků nebo mírumilovných indiánů z brazilské oblasti Mato Grosso (s. 261). Pozdravy Kumanů z centrálního pohoří Nové Guineje nesestávaly pouze z potřesení rukou, zahrnovaly také dotyky na choulostivých, intimních místech (s. 205). Autor připomíná i třeba zvláštní zálibu papuánských žen a dívek v prasatech a selatech, s nimiž si údajně žvatlají tak, „jako to u nás činí paní se svými psími miláčky“ (s. 128). Nechává nás také nahlédnout do pojetí tabu v polynéských společnostech, když obsáhle cituje z díla Národopis všech světa dílů (1911). Uvádí například: „Nemenší urážkou bývá, když někdo jídlo nebo náčiní, jehož při jídle užívá, přivede do styku s lidskou hlavou. Posvátné jsou i všechny okrasy hlavy, zvláště hřebeny“ (s. 464).

Před pár lety slavila úspěch kniha českého novináře, publicisty, etnologa Martina Rychlíka Dějiny lidí (Academia 2022), podepsal se krom jiného i pod Dějiny vlasů (2018). V této publikaci se autor systematickým způsobem vyrovnal s takzvanými kulturními univerzáliemi (viz Vesmír 98, 380, 2019/6). Jednoduše řečeno, všichni lidé na světě čelí stejným typům výzev, ale v čase a prostoru lidstvo nacházelo různé varianty jejich řešení. Srovnání Rychlíkovy a Huptychovy knihy se přímo nabízí. První je systematickým pojednáním o lidské kreativitě při řešení základních životních problémů a čerpá z obdobných zdrojů (Martin Rychlík je bibliofil a lovec nevšedních tisků), Huptych k tématu lidské univerzálnosti přistoupil odlišně. Je fascinující, že Huptych dokázal hravým způsobem využít českou překladovou etnografickou literaturu i původní českou. V prezentaci rozmanitosti lidstva čerpal nejen z díla Jaroslava Vlacha, antropologa Pavla Šebesty, cestovatelů Josefa Kořenského, Alberta V. Friče a nepřekvapivě také Miloslava Stingla, využil překladové literatury, namátkou díla etnografů Fridtjofa Nansena a Knuda Rasmussena či etnologa Clauda Léviho-Strausse.

Vršit příklady, které nám Huptych dopřává, by šlo donekonečna, hrozí přitom, že by mohl Frazer zabloudit v háji v Nemi, jak přemítá před rozřešením příběhu jeden z hlavních hrdinů Ecova románu Foucaultovo kyvadlo. Na druhou stranu je to hravé stejně jako jiná Ecova kniha, v Baudolinovi si autor žongluje s útržky středověké cestovatelské literatury, v níž z temných hvozdů, puklin skal a jeskyní vyskakují podivuhodné, pololidské i lidské bytosti. Líbí se mi myšlenka slavného rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, že Frazer byl možná větším divochem než ti, o nichž psal a které nikdy sám nespatřil a s nimiž nepohovořil. Huptychova kniha je hravým návratem k tradici novověké cestovatelské literatury i poctivé etnografii. Jak to pěkně vystihl Jan Švankmajer: „možné je vždy zábavnější než skutečné“. Citační rozsah je obrovský a příklady bohaté. Tento způsob práce by se mohl zdát poněkud nešťastným, pokud by to byla čistá etnografie, výsledkem však je obdivuhodné poučení o lidské rozmanitosti. Zbývá jen shrnout, že se jedná o hravou, poctivou a vizuálně atraktivní knižní slast.