Fascinace vlasy

Etnolog a novinář Martin Rychlík je známý jako skvělý popularizátor vědy, v denním tisku čtenářům často představuje atraktivní témata z etnologie a antropologie. Kupříkladu na stránkách Lidových novin pravidelně každý týden představuje jednu kulturní univerzálii, tedy kulturní jev, jenž se vyskytuje v každé známé kultuře.

Očekávám, že z textů vznikne další Rychlíkova kniha. Koncept kulturních univerzálií zavedl americký kulturní antropolog George Peter Murdock a celkem jich stanovil 73. Patří k nim například rozdělávání ohně či třeba magie. Jednou z nich je i péče o vlasy. Rychlík se začal zabývat studiem vlasů v posledních letech a na toto téma publikoval několik studií a kapitol v monografiích pro akademické publikum. Téma mu nakonec přerostlo v rozsáhlou a obrazově bohatě vybavenou knihu Dějiny vlasů (2018) s atraktivním podtitulem Účesy, vousy, chlupy a péče o ně.

Martin Rychlík: Dějiny vlasů.Academia, Praha 2018, cena 476 Kč, ISBN 978-80-200-2861-7.

Čím jsou vlasy a také vousy a chlupy z etnologického a antropologického hlediska zajímavým tématem? Nejde jen o to, že v každé známé kultuře se lidé věnují péči o své vlasy, které si stříhají, češou, splétají, barví či se jich zcela zbavují. Prostřednictvím vlasů a jejich úprav lze také vyjádřit společenské postavení, gender či třeba společenskou roli. Například v západní Vysočině Nové Guineje si muži vyráběli klobouky z vlastních vlasů, které byly znakem dospělých a iniciovaných mužů. Na ostrově Vokeo si zase plně iniciovaní muži vyholovali vlasy kromě temene hlavy a zbylé vlasy protahovali speciálním ratanovým výpletem. Z vlasů se také v některých kulturách vyráběly zvláštní předměty, například na Filipínách v oblasti Bontoc sloužily vlasy k výzdobě válečných štítů či ke zdobení rituálních masek. Vlasy se také stávaly válečnou trofejí, skalpování rovněž patří k dějinám lidského rodu. A Martina Rychlíka téma vlasů evidentně fascinuje, neboť na letošní rok je v edičním plánu zařazena jeho kniha Dějiny skalpování.

Tonsurovaný kněz od Carla Crivelliho, asi 1473.

Martin Rychlík ve svém pojednání postupuje systematicky a přehledově. Avšak nejedná se pouze o nějaký výčet etnografických kuriozit, jelikož nabízí nejen teoretické přístupy ke zkoumání vlasů, ale ukazuje jejich společenské funkce a symboliku. Podle Rychlíka lze z kulturního hlediska členit vlasy do čtyř funkcí: (1) magicko-náboženskou může ilustrovat kontagiózní magie, jak ji vymezil Frazer, jehož koncept Rychlík diskutuje. Kontagiózní magie stojí na zákonitosti, že co bylo jednou v kontaktu, udržuje si mezi sebou trvalé magické pouto. Proto působit na část znamená působit na celek. V kontagiózní magii proto měly ustřižené vlasy provořadé místo. Rychlík uvádí příklad Nandiů z Keni, kteří zajatcům oholili hlavu a ponechali si vlasy jako záruku, že dotyčný neuteče. V případě vykoupení zajatce vrátili i oholené vlasy (s. 42); (2) rituálně-přestupní souvisí se změnou společenského statusu. V řadě kultur docházelo k úpravě vlasů v souvislosti se sociálním postavením jednotlivce, ať se již jednalo o dávání jména, první menstruaci, či třeba vstup do dospělosti. Rychlík to dokladuje například na postřižinách, které mohly znamenat ustřižení pramínku vlasů i oholení celé hlavy (s. 48); (3) sociálně-skupinová znamená, že podle sestřihu a úpravy vlasů jasně rozeznáme společenské postavení jedince či rozpoznáme kulturní skupinu, tedy že se účes stává základem etnické identity. Příkladem může být zvyk u Nágů, kde si ženy holily vlasy, aby se odlišily od mužů a nestaly se terčem v meziskupinových válkách. Jedná se tedy i o dekonstrukci stereotypu, že ženy nosívají dlouhé vlasy (s. 54); (4) dekorativně-erotická funkce vlasů spočívá v tom, že účes má plnit čistě estetickou funkci a být prostředkem vyvolání erotické touhy u protějšku. Můžeme to demonstrovat fascinací, jakou u Sikhů vyvolávají jejich účesy a sestřihy, jejichž vytváření měla po svatbě na starosti manželka. Od nikoho jiného by si Sikh vlasy upravit nenechal, jelikož by to konotovalo nepovolený pohlavní vztah (s. 57–58).

Kniha kombinuje diachronní přístup s kulturně- areálovým. Autor systematicky sleduje dějiny vlasů s důrazem na proměnlivost zacházení s vlasy, vousy a chlupy v různých kulturních areálech. Charakteristickým rysem Rychlíkova způsobu psaní je citační poctivost založená na solidní obeznámenosti s odbornými zdroji, dohledává detaily ve starých etnografických textech a misionářských dílech, stejně jako v moderní antropologické a etnologické literatuře. Ostatně bezmála tisíc odkazů v recenzované knize mluví za sebe.

Kniha Martina Rychlíka adresuje téma těla a tělesnosti, které se stalo jedním z trendů v současných vědách o člověku, společnosti a kultuře. V antropologii a etnologii se prosazuje pozvolna od poloviny padesátých let, kdy se objevila slavná Minerova studie o Načiremech (1956), v šedesátých letech se objevila kniha Čistota a nebezpečí (1966) od Mary Douglas, ve které rozlišila tělo biologické od sociálního, jež považovala za obraz společnosti. Od té doby téma tělesnosti a těla narůstá na významu. V současnosti se jedná o plně etablovanou a respektovanou tematickou oblast.

Často se objevují práce zaměřené na zdánlivě úzká témata, jako jsou například vývojové proměny významu čichu v evropském prostředí, které v práci Narcis a Miazma předložil Alain Corbin (česky 2004). Jedná se o přístup, jenž by se dal nazvat mikroetnografie, na jednom dílčím jevu lze ukázat komplexnost kultury. Rychlík takový přístup již ukázal v práci Dějiny tetování (2014), kterou lze v českém prostředí označit za klasický zdroj informací pro všechny zájemce o tetování. Totéž očekávám od knihy Dějiny vlasů, která bude, domnívám se, vyhledávanou příručkou pro všechny, kdo se zajímají o antropologické zkoumání tělesnosti nebo kdo jsou zkrátka fascinováni vlasy, vousy a chlupy jako prostředky sebevyjádření a nositeli kulturních významů.