Olbrachtova

Koncem letošního října Ústav pro studium totalitních režimů vyzval „k diskusi o pojmenování stanice metra Olbrachtova.“ Byla-li to výzva vážně míněná, neměl by chybět náhled onomastiky, lingvistické disciplíny studující udělování vlastních jmen.

„Veřejné stavby, jako je metro, nejsou jen dopravní infrastrukturou – jsou i reflexí našich hodnot. Pokud novou linku pojmenujeme po komunistickém agitátorovi, vysíláme mladé generaci chybný signál,“ uvádí ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna. S první částí plně souhlasím, jenže druhá má dva problémy. Zaprvé je selektivní – Olbracht byl mnohým, možná i komunistickým agitátorem, ale zdaleka nejen jím. To by ovšem bylo spíš na literární, ne jazykový koutek.

Zadruhé, a to především, Ladislav Kudrna přehlíží jednu podstatnou věc. Ptá se, proč stanici radši nedat jméno Josefa Brykse nebo Josefa Toufara, obětí komunistů. Inu, protože se tam teď po nich nic nejmenuje. Stanice a zastávky se dnes totiž standardně pojmenovávají podle svého umístění. To je dost rozumné, když člověk chce vědět, kde vystoupit. Celkem dobře to reprezentují stanice jako Malostranská, Petřiny nebo Hlavní nádraží. Pár napřímo udělených honorifik, tedy jmen daných na počest osoby, hnutí, události apod., po sametové revoluci nepřekvapivě zmizelo – z Fučíkovy je Nádraží Holešovice, ze Švermovy jsou Jinonice. Jiné osobnosti zůstaly, ale jsou sekundární – opírají se o náměstí (Jiřího z Poděbrad, Karlovo) nebo ulice (Želivského, Kolbenova nebo Křižíkova).

Uznejme ale, že záměr nebo standardní proces na straně pojmenovávajícího mají nejspíš omezený vliv na to, jak jméno vnímají jeho uživatelé. Ulic jsou v Praze tisíce, stanic je jen několik desítek. Je nepochybné, že Olbrachtovo jméno nad vstupem do metra se stane ve veřejném životě výraznějším.

„Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht? […] Nebo chceme, aby se ptaly, kdo to byl ten Bryks, co udělal ten Toufar?“ Odpověď na poslední Kudrnovu otázku už je nejazyková: U všech všudy, chtějme obojí! Kdybychom chtěli pojmenovávat části svých životních prostorů jen po osobnostech morálně bezchybných, obávám se, že bychom se museli sestěhovat na mnohem menší plochu. Nebo bychom museli upustit od honorifik a cestovat jen ulicemi Dlouhými, Jičínskými, Soukenickými a podobnými. A to bychom pak měli míň příležitostí ptát se, kdo to byl ten Olbracht a co naše vztahování se k němu říká o nás.