Katastrofy předpovědět nelze

Strach patří k základním instinktům, které lidstvo provázejí od počátků evoluce. Umožnil našim předkům přežít v prostředí plném predátorů a nástrah přírody. Technologický pokrok sice dokázal některé z těchto dávných obav potlačit, zároveň však přinesl nové zdroje nejistoty. Vysoce propojené a komplexní společnosti se totiž ukazují být křehčí, než by se na první pohled zdálo: dokážou sice po případné katastrofě mobilizovat ohromné prostředky pro rekonstrukci, ale svou složitostí zároveň vytvářejí i dříve neznámá rizika. Není proto divu, že lidstvo věnuje mnoho – vědecké i věštecké – energie, abychom je byli schopni alespoň v nějaké míře předpovídat, a redukovali tak strach z toho, co přijde.

Tímto směrem vykročil i světoznámý britský historik Niall Ferguson ve své zatím poslední knize Doom: The Politics of Catastrophe (2021), která v letošním roce pod názvem Zkáza: Politické aspekty katastrof vyšla také v češtině (nakl. Argo/Dokořán). Naši zatím poslední konfrontaci s katastrofou velkého rozsahu představoval covid-19. A jemu se také autor věnoval primárně. Poslední pandemie mu však poskytla jen přitažlivou aktuální zápletku, aby se mohl pustit do složitějších otázek týkajících se konfrontací lidských společností s rozličnými – přírodními i společenskými – katastrofami od starověku po dnešek.

Niall Ferguson: Zkáza. Politické aspekty katastrof

Dokořán/Argo, Praha 2025, překlad Jiří Pilucha, 460 s., ISBN 978-80-7675-233-7

Čtení knihy však příliš klidu nepřinese. Ferguson totiž ukazuje, že všechny pokusy o vysvětlení historických cyklů zásadně narážejí na stejný problém: v rozhodujících momentech dějin se prosazují síly, jež mají povahu náhlých a nepředvídatelných šoků. Symbolicky to vyjadřuje novozákonní alegorií čtyř apokalyptických jezdců – Dobyvatele, Války, Hladomoru a Smrti – kteří se objevují v nepravidelných intervalech, a proto je nelze předvídat. Je tak přesvědčen, že důkladné byrokratické krizové plány jsou zpravidla k ničemu. Svou hlubokou analýzou dopadu covidu-19 pak podkládá názor, že daleko užitečnější je prostě být paranoidní a na časná varování se pokusit adekvátně zareagovat, i kdyby se mohlo poté ukázat, že strach měl velké oči. Zasíťování globalizovaného světa totiž způsobuje prudký růst rizika, pokud je v počátku podceněno či zanedbáno, že s každým dalším dnem či týdnem se jakákoli smysluplná reakce stává složitější, dražší a zpravidla i politicky riskantnější.