Doba ledová je doba ledová, všude samej…
| 3. 11. 2025Doplníte? Nejspíš se většina z nás bez zaváhání shodne: mamut. O něco menší část z nás s jistotou rekonstruuje původ oné věty: Mach a Šebestová. Ať jsme je sledovali, nebo nás míjeli, tahle věta se do nás mohla otisknout jako mamutí stopa. Hláška. Tak takové výpovědi z popkulturních děl nazýváme.
Ti, kteří zahořeli pro fenomén Járy Cimrmana, pravděpodobně disponují bohatým repertoárem rozličných hlášek. V závěsu za nimi je diváctvo různých kultovních filmů, stačí jít ale k ještě základnějším kamenům divácké zkušenosti: k pohádkám. I ty jsou totiž líhní slovních spojení, která se v češtině zabydlela jako samostatné stavební prvky a mnohdy se od svých zdrojů prakticky osamostatnila. Čteme-li si autentické věty jako Snížili moji rádcové ty daně, snížili? nebo Našli, moji rádcové, nové angažmá?, identifikujeme vzor v Pyšné princezně, ale je zjevné, že věty prošly aktualizační kúrou. Produktivnost, schopnost fungovat v jiných kontextech a tvořit i nová spojení, je známkou vitality takových hlášek i mimo původní zdroj.
Pro někoho, kdo ale zdroj podobných hlášek nezná, můžou být nepochopitelné. Představte si, že si někdo z galaktické dálky nebo z umělé inteligence v jazykovém korpusu, tedy obrovské databázi jazykových projevů, najde, že jakýsi Jaromír evidentně dělá pořád něco špatně se sirkami. Nebo že někdo „šikovnej“ je často zároveň „malej“ (neformální koncovky jsou zásadní). Vznikají tak slovní spojení, která jsou frekventovaná, ale bez oněch kulturních odkazů těžko srozumitelná. Pokud bychom si jako neznalí hledali něco o kyselu a bramboráku a zjistili, že kyselo je zvláštně často „moc kyselý“ a bramborák nezřídka „moc bramborovej“, asi by to formovalo naše představy o těchto jídlech i slovech, která je označují. Nejistě se v tom cítí i lidé s odlišným mateřským jazykem včetně dětí ve škole: na zvolání „vstávat a cvičit“ budou reagovat jistě jinak než ti, kteří vyrůstali s Bobem a Bobkem. Znalost téhle části jazykového materiálu je nadto generační. Předpokládat, že při „Haló haló, proč je koček málo“ každý neomylně doplní pokračování přání do utrženého sluchátka, je krátkozraké. Pokládat to za kulturní vzdělanost, a tedy apriorní hodnotu, je pak vůbec zavádějící. Kulturní znalosti jsou principiálně situační a proměnlivé. V příštích generacích tak už holt bude muset vydržet i někdo jiný než Prťka.
Ke stažení
 článek ve formátu pdf [350,6 kB]

















