Nejstarší zemědělci na okraji

Periferie mají zvláštní kouzlo. Kromě toho ale mohou být i zajímavým předmětem vědeckého zkoumání, neboť umožňují nahlédnout zdánlivě známé procesy z nečekaných úhlů a v nových souvislostech. Můžeme periferie a jejich vliv na lidské společnosti hledat i v hlubokém pravěku? Archeologický výzkum neolitického osídlení v jižních Čechách ukazuje, že do značné míry ano.

Po roce 5500 př. n. l. nastal ve střední Evropě zásadní obrat – její obyvatelé přešli od původního lovu a sběru k zemědělství. Tato v podstatě ekonomická změna vedla nejen k usedlému způsobu života, ale propsala se snad do všech aspektů lidské kultury, což archeology vedlo k vydělení nové dějinné epochy – neolitu.

Pro šíření zemědělství ve střední Evropě byla zásadní archeologická kultura s lineární keramikou (obr. 2). Její označení vychází z typických motivů, kterými pravěcí tvůrci zdobili keramické nádoby. Možná však výrazněji než výzdobný styl na keramice, který se postupně regionálně více a více odlišoval, představovaly jednotící prvek této kultury dlouhé domy s kůlovou konstrukcí.

Označení „dlouhé“ je skutečně namístě, neboť v některých případech dosahovaly délky více než 50 metrů. Aktuální analýzy DNA izolované z kostí pohřbených jedinců dokládají, že stavitelé těchto domů byli z převážné většiny vzdálenými potomky nejstarších zemědělců z Předního východu. Genetické studie tak zřejmě rozřešily dlouhotrvající debatu nad šířením zemědělství Evropou, která se odehrávala mezi zastánci demické difuze (šíření prostřednictvím vlastní migrace lidí) a akulturace (šíření znalostí napříč populacemi).

Archeologický výzkum neolitického sídliště u obce Dehtáře na Českobudějovicku.

Snímek Jiří Bumerl

Život na periferii

První zemědělci ve střední Evropě si k osídlení přirozeně vybírali regiony s nejpříznivějšími podmínkami – obvykle sprašové nížiny, v nichž mohli úspěšně praktikovat zahradnický způsob pěstování plodin. Jižní Čechy s vyššími nadmořskými výškami, celkově chladnějším klimatem a menší dostupností kvalitních půd mezi ně nepatří. Není proto divu, že tento region byl dlouho považován za oblast, které se neolitické osídlení vyhnulo.

Kultura s lineární keramikou v době svého největšího rozšíření kolem 5100 př. n. l. sahala od Seiny po Dněstr.

Bedřich Dubský, nestor jihočeské archeologie, ve své knize Pravěk jižních Čech z roku 1949 soudil, že lidé sem tehdy pronikali jen sporadicky během krátkodobých výprav za zdroji. Jeho představa vzala za své o dvacet let později, kdy archeologové objevili první neolitické sídliště u Žimutic na Vltavotýnsku. Jejich počet se od té doby s pokračujícími výzkumy pomalu, nicméně stabilně rozrůstá. V současnosti víme o sedmnácti potvrzených sídlištích kultury s lineární keramikou a desítce lokalit s nálezy blíže nedatované neolitické keramiky. Hustota osídlení jižních Čech je přesto v porovnání s úrodnými nížinami kolem Dunaje, Labe a Moravy výrazně nižší (obr. 3).