Četli jste to vůbec?

Zdá se mi, že jsem dosud nikde, ani v zahraniční, nenarazil na článek, který by pojednával o tom, jakou hodnotu vlastně má, když někdo cituje vaši vědeckou práci. Pokusím se to tímto textem napravit. Nejprve ale musím začít banalitami.

V přírodní vědě, a tím spíše v oboru, v němž působím, tedy v biomedicíně, je velmi důležité zabývat se tím, kolikrát je která práce citována. Jako vědec pak můžete uvádět svůj citační index, tedy počet citací všech vašich prací, nebo komplikovanější h‑index, který reflektuje nejen citovanost, ale i množství prací (kdybyste měli jen jednu práci s vysokým množstvím citací a dostali za ni třeba i Nobelovu cenu, h-index budete mít roven jedné). Na základě počtu citací se také počítají tzv. impaktové faktory jednotlivých vědeckých periodik.

Co to ale znamená, že vás někdo cituje? Porozuměl vašemu článku? Četl ho vůbec? Mně se v roce 2017 stala v této souvislosti taková docela nepříjemná věc. Časopis Nature publikoval vědeckou studii, kterou jsem inicioval, která se zabývá „mým tématem“ a jsem jedním ze tří jejích korespondenčních autorů [1]. Nesmírně jsem se těšil na to, jak vědci budou tuto studii ne citovat, ale ověřovat a rozvíjet.

Kresba Ivan Steiger

Citací přibývalo, dnes už je to hodně přes pět set. Na Web of Science svítí u této práce červený pohár, což znamená „vysoce citovaný článek“. Měl bych se radovat. Ale jsem zoufalý. Místo toho, abych se spokojil s počtem citací, začal jsem totiž v článcích, které nás citují, hledat to, jak na nás navazují, jak rozvíjejí naši práci. Co když se jim nepodaří zopakovat naše výsledky? Co když náš objev dotáhnou k něčemu ještě novějšímu, úžasnějšímu?

Dodnes čekám marně. Místo toho jsem se musel prodírat džunglí článků, které náš objev vůbec nezajímá. Dokonce nás snad vůbec nečetli. Ale citují nás.

Abych to mohl vysvětlit, musím nejprve krátce představit, co jsme objevili.¹⁾ Desítky let je známo, že disulfiram, starý lék proti alkoholismu, potlačuje nádorové bujení. Náš článek v Nature ukazuje, že disulfiram není tou aktivní látkou, která zabíjí tumory. Tou je jeho metabolit, vzniklý interakcí s měďnatými ionty přítomnými v těle. Aktivní látka, označovaná zkratkou CuET, je chemicky zcela jiná molekula než disulfiram. Lze tedy říci, že kdokoli, kdo zkoumá disulfiram jako aktivní látku pro léčbu rakoviny, ale cituje nás, aniž by s námi polemizoval, vůbec nepochopil, co říkáme.

Pominu, že nejdůležitější v našem článku je objev zcela nového mechanismu, kterým CuET zabíjí buňky, což je přesně to, co bych čekal jako téma pro ty, kdo nás četli. Prakticky nikdo se tím ale nezabývá, a už vůbec ne solidním způsobem, který by se dal brát jako potvrzení nebo naopak vyvrácení našeho objevu. Jak nás tedy vědci citovali? Vyberu pár reprezentativních příkladů.

První je článek v časopise Oncotarget [2] z roku 2018. Zmiňuje epidemiologickou studii, která je v našem článku vskutku obsažená. Nic víc. Celý smysl toho, co tito autoři zveřejnili, je popřen tím, co jsme napsali v Nature a co oni citují. Jim jde o to, aby ukázali, že disulfiram zabíjí nádorové buňky takovým a takovým způsobem. Přitom kdyby nás četli, muselo by jim být jasné, že disulfiramem se nemá smysl zabývat. Takových článků, které dodnes zkoumají disulfiram jako molekulu zabíjející tumory, jsou stovky, přičemž mnohé z nich nás citují. Jakou hodnotu mají takové citace? Četli nás vůbec? Chápou, co jsme objevili? Samozřejmě bych uvítal polemiku, jenže ta předpokládá, že se objev, o němž se má polemizovat, stane tématem, že se o něm ví.

V roce 2020 nás citovali v Nature Communications [3], a to se zmínkou o tom, co náš článek skutečně říká. Nicméně i zde se autoři zabývají disulfiramem jako aktivní látkou, aniž by s námi jakkoli polemizovali. Ukazují, že když dají myším disulfiram, potlačují jejich tumory. Nijak ovšem nediskutují možnost, že v těch myších vzniká, jak jsme pozorovali my, CuET. Místo toho se drží schopnosti disulfiramu reagovat s tím proteinem, který je zajímá. A skutečně, disulfiram je reaktivní a ve zkumavce reaguje s kdečím. Dokázat, že to samé dělá také v těle (třeba myším), by vyžadovalo dokázat, že je v tumorech vůbec přítomný, a to v požadované koncentraci. Autoři zmíněného článku ale používají ve zkumavce koncentrace disulfiramu, které jsou zcela mimo realitu toho, co je v těle.

Vrcholem absurdity je článek v Nature Immunology [4] také z roku 2020. Citování našeho článku autorům nebrání ignorovat bez polemiky naše poznatky a brát disulfiram jako aktivní látku, a to bez jediného důkazu (vůbec se neobtěžují prokázat, že tato molekule v těle myší, u kterých pozorovali požadovaný efekt, existuje a dosahuje potřebné koncentrace). Autoři zjistili, že přidání měďnatých iontů dramaticky zvyšuje účinnost disulfiramu. Ale místo toho, aby uznali, že aktivní látkou v těle je CuET, a tedy nemělo vůbec smysl se zabývat tím, co dělá ve zkumavce disulfiram (testován měl být CuET), přišli s tezí, že CuET je stabilizovanou formou jiného metabolitu, zvaného diethydithiokarbamát (DTC), který z disulfiramu v těle vzniká jako první (CuET je až metabolit metabolitu).

DTC má ovšem, jak je krásně ukázáno na obrázku v onom článku v Nature Immunology, dvě reaktivní síry, které se vážou na měďnatý ion za vzniku CuET. Čili měďnatý ion nemůže znamenat v žádném smyslu „stabilizaci“ aktivní látky DTC, ale dává vznik nové, zcela jiné aktivní látce. Představte si, že by o cisplatině, v níž jsou na centrální ion platnatý navázány dva ionty chloru a dvě molekuly čpavku, někdo prohlásil, že jde o stabilizovanou formu čpavku a že účinnou látkou v léčbě rakoviny je proto čpavek. Je to úplně to samé a je to v Nature Immunology.

Snad je nyní zřejmé, že jsem při čtení článků, které nás citují, začal podléhat zoufalství. Sepsal jsem proto pojednání o tom, jak valná většina medicínského výzkumu disulfiramu (jehož výsledkem je stále rostoucí seznam nemocí, které tato chemikálie údajně léčí, takže z ní bude brzy panacea) je naprostý nesmysl. Měl jsem štěstí, že jsem ve snaze toto pojednání publikovat narazil na doyena medicinální chemie v USA Nicholase Meanwella, díky němuž skutečně vyšlo v ACS Medicinal Chemistry Letters v roce 2023 na podzim [5]. Ovšem hned první citace, kterou jsem získal (a nebudu ji ani zmiňovat), byla v článku, který by museli jeho autoři zahodit, kdyby pochopili, co jsem napsal. Co tedy vlastně znamená, že má někdo tolik a tolik citací, že má vysoký h-index? Má to ještě něco společného s vědou jako poznáváním světa? Hned bych vyměnil 500 citací našeho článku v Nature za jedinou, která by jej opravdu posunula dále, třeba i vyvrátila.