Všemožné pohyby v pohodlí gauče

Zrcadlové neurony jsou specifické asociační neurony, které jsou aktivní jak během provádění určitého pohybu, tak i během pozorování stejného pohybu. Upokojuji se proto myšlenkou, že není nutné pohyby vykonávat, stačí je pozorovat. Nebo si o nich číst.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pohyb živočichů je téma nezajímavé – poslední populárně-naučné knihy věnované formám zvířecího pohybu vyšly v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech (Jak živočichové létají a Jak živočichové plavou od K. A. Dobrowolskeho, Pohyb a riša zvierat od Engela a Migrace zvířat od J. Cloudsleyho- -Thompsona). Dojem, že se v uplynulém půlstoletí pohybu živočichů nevěnovala pozornost, je však mylný, o čemž se můžeme přesvědčit letmým pohledem do 33stránkového seznamu použité literatury v Desateru pohybů Jaroslava Petra. Obsahuje více než 1200 odkazů, z nichž je pouze 105 článků starších 25 let, včetně 19 starších než zmíněné půlstoletí. Ony „postarší“ citované publikace se přitom vztahují k roztomilým unikátním informacím, jako je například popis schopnosti klokanů poměrně zdatně plavat.

Předchozí kniha Jaroslava Petra, Desatero smyslů (Vesmír 100, 344, 2021/5), získala cenu Magnesia Litera 2020 za naučnou literaturu. Zcela oprávněně. Proto jsem se nemohl dočkat její následovnice věnované pohybu a kvitoval jsem s lítostí rozhodnutí vydavatele odložit její vydání, aby si na pultech příliš nekonkurovala s Dawkinsovou knihou S hlavou v oblacích (Vesmír 102, 729, 2023/12) věnovanou létajícím živočichům. Zbytečným pohybům se poměrně úspěšně aktivně vyhýbám, při čtení knihy o pohybech jsem se věnoval jednomu z mých nejoblíbenějších – listování. A žasl jsem.

Nad touto knihou totiž užasnou nejen zapálení laici, ale i profesionální zoologové. Není snad neskromné přiznat, že o pohybu půdních živočichů toho vím více, než je v kapitole Pohyb pod zemí uvedeno; zbylých devět kapitol je však pro mě nahlédnutí do světa, se kterým jsem se aktivně seznamoval během vysokoškolských studií a se kterým jsem poté kvůli své specializaci bohužel poněkud ztratil kontakt. Žasnu tudíž nejen nad schopnostmi zvířat, ale i nad přehledem autora. Při pročítání fascinujících poznatků a seznamování se s vědeckými metodami zažívám pocity, které mi připomínají mou někdejší četbu verneovek.

Jaroslav Petr: Desatero pohybů

Argo/Dokořán, Praha 2024, 336 stran, ISBN 978-80-257-4424-6

Namátkou: Slyšeli jste o létajících rybách? Asi ano, ale co létající hlavonožci? Ne, nejedná se o odnož pastafariánství (vyznavačů Létajícího špagetového monstra), řada druhů kalmarů, sépií i olihní skutečně z vody vyskakuje. Vodní živočichové často podnikají dlouhé migrace a plavání pod vodou je energeticky náročné. Kalmaři šetří energii vyskakováním nad vodu, kde jim tryskový pohon ve formě vypuzování vody z plášťové dutiny pomůže dosáhnout rychlosti až 40 km/h a uletět až 30 metrů. Vzpomeňte si na vyskakující kalmary, až uvidíte historické kresby plachetnic, na které se sápe pověstný Kraken. Vyskakování nad vodu pomáhá paradoxně šetřit energii i delfínům a tučňákům – ve velké rychlosti je pohyb těsně pod hladinou velmi namáhavý, energeticky výhodnější hlubší vrstvy vody však musejí opouštět kvůli nadechnutí.

Fascinující často nejsou jen důmyslné principy, jež vynalezla evoluce, ale i výzkumné metody používané vědci, kteří daný mechanismus popsali a prozkoumali. Jak například poznat, že tučňák vyskakující na ledovou kru z vody rychlostí 40 km/h snižuje odpor vody tím, že ze svého opeření aktivně vypuzuje bublinky vzduchu? Nebo že legrační klátivá chůze tučňáků je energeticky efektivní a připomíná způsob přepravy soch na Velikonočních ostrovech? Nebo že tučňáci při dlouhých ponorech šetří kyslík v krvi tak, že jej do svalů pouštějí v krátkých intervalech jen proto, aby je zbavili nahromaděné kyseliny mléčné vzniklé při práci v anaerobním režimu? A že tento způsob si mohou dovolit jen tučňáci, protože mořští savci mají oproti nim i relativně větší mozek, který by podobné přiškrcování kyslíku jen těžko snášel?

Nelze si nevšimnout (zvláště věnuje-li se čtenář půdní zoologii), že o pohybu půdní fauny je informací jako šafránu. Není to jen případ této knihy – v několika desítkách knih o ekologii půd a půdních organizmů je samotnému pohybu věnována maximálně povrchní zmínka o tom, že větší druhy si hrabou nory a menší prolézají existující skuliny. Dnes už sice umíme nahlížet do nor plazů či drobných savců, ale skrytý život půdních bezobratlých je pro nás stále záhadou. Zářivou výjimkou na tomto poli byl prof. Merkurij Sergejevič Giljarov,¹⁾ který v první polovině minulého století strávil několik let pozorováním hrabací činnosti různých živočichů v substrátu nasypaném mezi dvěma skleněnými deskami.²⁾ Jeho detailní popisy funkce různých oporných struktur jsou v moderní literatuře prakticky zapomenuty. Stejně tak adaptivní vysvětlení morfologických změn půdních larev: kupříkladu přívěsky na konci zadečku u prvních larválních stadií střevlíků jsou dlouhé a tenké a mají smyslovou funkci; larva při prolézání skulin a nor potřebuje vědět, zda jí „nešlape na paty“ nějaký predátor. Následné větší instary už však mají stejné přívěsky kratší, mohutnější, sklerotizovanější a využívají je k ukotvení v půdě při hrabání vlastní nory. Podobně lze z míry zakřivení ponravy odhadnout její schopnost aktivně se zahrabat (chroustí ponravy se zahrabávají až do dvoumetrové hloubky).

Jazyk knihy je krásný, informace jsou podány srozumitelně, bez komplikovaných termínů či zbytečně detailních popisů. Autor často vymýšlí skvělá přirovnání z lidského života. (Proč boxerská rukavice namazaná lepidlem nebude fungovat jako jazyk žáby či chameleona? Proč nemůže být zobák datla odpružený?) Někdy sice autor v rámci snahy o zjednodušení neúmyslně testuje toleranci zoologů (pavouk sekáč, rejnokovité ryby, každý hadí obratel nese žebra), případně bychom mohli diskutovat o vhodné terminologii (mají klepeta korýšů čelisti či prsty?, má kolibřík tlamu?), podobných příkladů je však na třech stovkách stran textu jako šafránu.

Desatero pohybů na rozdíl od Dawkinsovy knihy nevypráví ucelený příběh, jde spíše o jakési panoptikum bizarností, kaleidoskop zajímavostí, které autor posbíral (a některé popularizoval) během posledních let a které se pokusil tematicky uspořádat do příslušných kapitol pro potěchu i poučení čtenářů. To není nic špatného, podobných sbírek anekdotických poznatků (i ze života zvířat) je na českém trhu opravdu hodně a, ruku na srdce, řada z nich je docela povrchních, případně prezentujících dosti známé informace popularizované ve světových médiích, zhusta jsou špatně přeložené. Knihy Jaroslava Petra mezi tyto slabé kousky nepatří, jejich autor se aktivně pohybuje nejen v širokém prostoru, ale zvládá i pohyb do hloubky. Doporučení před četbou – namasírujte si pořádně krk, protože zřejmě budete často nevěřícně kroutit hlavou.