Mise EnVision aneb česká stopa ve výzkumu Venuše

V roce 2031 odstartuje k Venuši evropská sonda EnVision, která bude detailně zkoumat povrch i atmosféru druhé planety Sluneční soustavy a pomůže nám odhalit, proč se Venuše a Země vyvíjely tak odlišně. Do přípravy ambiciózní mise se nově zapojí i český vědecko-technický tým, který se stal součástí mezinárodního konsorcia stojícího za vývojem EnVision, a to s úkolem vyrobit a testovat klíčové systémy sondy.

Do začátku kosmického věku jsme o Venuši věděli žalostně málo. V podstatě jen to, že se nachází blíže ke Slunci než Země, má podobnou velikost jako naše planeta a je obklopena atmosférou s mračny. Byla to přitom právě větší blízkost ke Slunci spolu s objevem atmosféry, která astronomy na přelomu 19. a 20. století dovedla k domněnce, že na povrchu Venuše bude větší teplo než na Zemi. Proto mnozí po dlouhá desetiletí smýšleli o Venuši jako o tropickém ráji plném mimozemského života a považovali Venuši za dvojče Země. Šeredně se ale pletli.

Uměleck á představa sondy EnVision nad Zemí a Venuší.

Ilustrace NASA, JAXA, ISAS, DART S, Damia Bouic, VR2Planet

Na Venuši na nás totiž tropický ráj nečekal. Namísto toho jsme tam našli peklo. Teplota na povrchu, který vzhledem připomíná výjevy z Mordoru z filmového Pána prstenů, totiž dosahuje až 460 °C. To je dost na tavení olova. Extrémní teplotu způsobuje skleníkový jev zapříčiněný vysokým obsahem oxidu uhličitého v atmosféře. Když k extrémnímu teplu připočteme kapičky kyseliny sírové ve vyšších vrstvách atmosféry a atmosférický tlak drtící vše na povrchu vahou odpovídající přibližně jednomu kilometru vodního sloupce, není těžké uhodnout, proč Venuše není dvojčetem Země. Naopak je jasné, že hledat na jejím povrchu kapalnou vodu nebo dokonce život nedává smysl. Vynořila se tak otázka, proč se podmínky na povrchu Venuše od těch pozemských natolik liší.

Ve viditelné části elektromagnetického spektra Venuši nemůžeme zkoumat kvůli oblačné vrstvě zakrývající celou planetu. Pro studium povrchu se hodí radar, který skrz hustou atmosféru proniká. Proto jsme první poznatky o skutečném povrchu Venuše získali až s nástupem radarové astronomie v šedesátých letech 20. století. Radarové snímky odhalily tři vysoce odrazivé oblasti, které dostaly označení Maxwell Montes, Alpha Regio a Beta Regio. Na dlouhé roky ale byla tato trojice v podstatě vše, co jsme o jejím povrchu věděli.

Zásadním milníkem byly sondy Veněra 9 a 10, které v roce 1975 pořídily první fotografie povrchu s lávovými proudy, naznačujícími dřívější vulkanismus. Až do roku 1978 jsme ale tápali, jak Venuše vypadá v širší perspektivě. Veněry totiž poskytly pohled jen na malou část povrchu – pouze na místa přistání. Byla ale reprezentativní i pro zbytek planety? Částečně tuto nejistotu rozptýlila americká sonda Pioneer Venus Orbiter, která získala první globální údaje o topografii, ale s nízkým rozlišením, takže se daly rozpoznat jen útvary o velikosti stovek kilometrů. V roce 1983 sondy Veněra 15 a 16 detailně zmapovaly severní polokouli. Odhalily geologické struktury jako hřbety, kaňony a lávové proudy, a poskytly tak nový pohled na komplexní morfologii Venuše.