Trochu jiná generace Z

Jako generace Z se označují děti nového tisíciletí narozené mezi koncem devadesátých let a rokem 2010. Nepoznaly studenou válku, nezažily rozpad SSSR, od kolébky vyrůstají s mobilním telefonem v ruce a s neomezeným přístupem k internetu. O ruské generaci Z to vše platí také – snad s výjimkou oné poslední charakteristiky. Ale ruští zoomeři (jak se jejich generaci také přezdívá) jsou navíc ovlivněni specifiky Putinova režimu. Na vrcholu státní moci ostatně nezažili jiného politika (nepočítáme-li habaďůru s Dmitrijem Medveděvem v letech 2008–2012). „Z“ v názvu jejich generace je zároveň válečným symbolem provázejícím ruskou invazi na Ukrajinu. Symbolem ruského imperialismu a militarismu.

A právě tím, co ruské (byť latinkou psané) Z vyjadřuje a jak myšlenky za tímto symbolem skryté ovlivňují mladou generaci, se zabývá kniha historika Iana Garnera. Studoval ve Velké Británii, Rusku a Kanadě, aktuálně působí ve varšavském Institutu Pileckého a na Royal Military College v kanadském Kingstonu.

Své knize dal podtitul „Do srdce ruské fašistické mládeže“. Slova „fašismus“ a „nacismus“ jsou nadužívána a zneužívána. Vladimir Putin zdůvodňuje napadení Ukrajiny potřebou její „denacifikace“ a nálepkou fašisty se častují názoroví oponenti v internetových diskusích s lehkostí donedávna nevídanou. (V disputacích s obyčejnými Rusy na jejich sociální síti VKontaktě jsem za fašistu označován běžně a na Facebooku jsem se o sobě od jistého českého spoluobčana nedávno dozvěděl, že jsem „liberální fašista“, což považuji za obzvláště kreativní.) Ale Ian Garner o ruském fašismu píše s plným vědomím síly toho slova. Není ostatně sám, podobně přímočaře se vyjadřuje například i Timothy Snyder.

Garner popisuje proměnu ruské společnosti od divokých devadesátých let přes Putinovo upevňování moci po rychlou destrukci posledních projevů svobodné společnosti na pozadí „speciální vojenské operace“. Rozebírá snahu státu podmanit si mysl mladé generace, na kterou propaganda útočí ze všech směrů – ze školních tříd, státem kontrolovaných médií, sociálních sítí, z úst sportovních i popkulturních celebrit…

Obecné trendy autor ilustruje příběhy konkrétních lidí (nejen z generace Z). Seznámíme se například s umělcem Iljou, který jako gay dlouho hledal své místo v ruské společnosti – a nyní žije v New Yorku. Nebo s fotbalovým chuligánem a otevřeným neonacistou Ivanem, který pod přezdívkou Kombat (inspirovanou britskou neonacistickou organizací Combat 18) slavil Den vítězství mlácením středoasijských imigrantů a postupně se vypracoval na vůdce skupiny ultras, jejíž násilné projevy stát nejprve toleroval a později přímo podporoval. Kombat a jeho kumpáni si říkali „Putinovi pěšáci“, jejich „těžký boty až nahoru zavázaný“ dusaly ulicemi Moskvy a šířily strach mezi imigranty, LGBT komunitou, opozičními politiky, nezávislými novináři… „Když dorazili na provládní demonstraci, prostě jen vyměnili kožené bundy a trička se svastikou za trička s Putinem,“ píše Garner.

Jegor začínal jako rebel toužící po svobodě, později se pragmaticky dal do služeb státní propagandy, ale nikdy jí sám neuvěřil a po invazi na Ukrajinu mu došla trpělivost. Na webu státem kontrolovaného média, pro které pracoval, zveřejnil jedním kliknutím desítky článků popisujících skutečné pozadí války – a utekl z Ruska. Devatenáctiletá Alina z Nižného Tagilu se z obyčejné dívky zajímající se o světový pop a módu postupně proměnila v nenávistnou fanatičku, která VKontaktě sdílí obrázek jaderného výbuchu s textem: „Vaše děti se narodily proto, aby je Rusové zabili, pro nic jiného.“ Čtrnáctiletá Maria z nejmenovaného městečka na Volze vstoupila do Armády mládeže (Юнармия), prezidentským dekretem zřízené dětské organizace, jejíž členové nosí uniformy, učí se střílet a pochodovat, organizují rekonstrukce slavných bitev Velké vlastenecké války a drží čestnou stráž u hrobů starých i nových válečných hrdinů. Přirozeně pestré individuality jsou otesávány do unifikovaných kvádrů, z nichž se buduje kolektiv, národ, vlast.

Ian Garner: Z Generation. Into the Heart of Russia’s Fascist Youth

Hurst Publishers, Londýn 2023, 354 s., ISBN 978-1787389281

Oficiální příběh říká, že Rusko bylo sraženo na kolena v osmdesátých letech Gorbačovovou slabostí a v devadesátých letech západní proradností. Tím byl pošpiněn odkaz předků, kteří položili život v boji s fašismem. Za Putina se Rusko z kolen zvedlo, je opět mocné, silné a velké, a to navzdory vnějším i vnitřním nepřátelům. Každý mladý Rus má vůči generaci svých pradědů nesplatitelný dluh, který zavazuje.

Zatímco v Evropě při vzpomínkách na druhou světovou válku píšeme na plakáty „Nikdy více!“, Rusové říkají „Můžeme to udělat znovu“. Místo snahy zabránit příštím válkám deklarují připravenost opět bojovat a bránit svou vlast – což v jejich očích snadno splyne s rozpoutáním útočné války na cizím území. V roce 2016 se Vladimir Putin na slavnosti Ruské geografické společnosti zeptal devítiletého Miroslava, kde leží hranice Ruska. Když chlapec začal snaživě odpovídat, Putin ho k pobavení publika přerušil: „Rusko žádné hranice nemá.“

Už v roce 2000 vznikla mládežnická organizace Jdeme spolu (Идущие вместе), kritiky přezdívaná Putinjugend. Pomáhala Putinovi budovat kult osobnosti a šířit mýtus o výjimečnosti ruského národa. O pět let později následovalo hnutí Naši (Наши) a další podobné organizace včetně Armády mládeže. Z počátku invaze si pamatujeme na flashmoby, při nichž stovky lidí ze svých těl tvořily obří písmena „Z“. Na tisícihlavé davy mladých v černých mikinách s písmenem „Z“ poskládaným ze svatojiřské stuhy a s nápisem Své neopouštíme (Cвоих не бросаем), kterak se sevřenou pěstí a pod vlajícími ruskými vlajkami skandují „Za Rusko, za Putina!“

Propaganda v mladých pěstuje patriotismus promísený s pravoslavím, militarismus, imperialismus a xenofobii. „Speciální vojenská operace“ na Ukrajině je spasitelskou misí, která má nejen osvobodit Ukrajince z područí nacistického režimu a navrátit je do ruské náruče. Má také obrodit a očistit samotné Rusko. „Lepší budoucnost má povstat z popela zničené Ukrajiny a z hrobů ruských vojáků,“ píše Garner, který toto myšlení popisuje jako ideu „konstruktivní destrukce“.

Ve školách se konají pravidelné hodiny „rozhovorů o důležitých věcech“, v nichž učitelé pomocí státem dodaných her, videí a prezentací učí děti o konzervativních hodnotách a lásce k vlasti. O tom, co znamená být „dobrým Rusem“ a že „vlast je dražší než život“. „Nejmladší Rusové jsou vychováváni v kultu války, který rituálně oslavuje války minulosti i válku přítomnosti, věčnou válku mezi Ruskem a jeho Nepřítelem.“

Co s tím? Snažit se mladým Rusům vysvětlit, v jak nebezpečné lži žijí, nefunguje ani trochu (vyzkoušeno za vás). U nás hojně oceňované video Arnolda Schwarzeneggera, ve kterém na počátku invaze k Rusům promlouval „jako přítel“ a upozorňoval je na lži, kterými je krmí státní propaganda, v Rusku vyvolalo jen posměch coby ukázka amerického pokrytectví.

Antropolog Bruce White, ředitel Organizace pro rozvoj identity a kultury (OICD), navrhuje jiný postup. Nesnažit se vyvracet oficiální ruská tvrzení. Místo toho rozebrat propagandu na jednotlivé složky a popsat vazby mezi nimi. Kde a jak se k neutrálním nebo pozitivním pojmům připojují nenávistné či násilné myšlenky? Potom lze hledat způsoby, jak tyto vazby zpřetrhat, vyprávět jiné příběhy a „léčit“ duši mladých Rusů, aniž bychom jim brali hodnoty, které považují za důležité. Podobné postupy by podle Garnera mohly mladé Rusy např. přivést k poznání, že „ruskou kulturu nelze oddělit od směsice Čajkovského homosexuality, francouzských kořenů baletu, Tolstého pacifismu a příspěvků nesčetných umělců z řad etnických menšin“.