A co mláďata, mají si kde hrát?

Marek Špinka se mnoho let věnuje etologii – vědnímu oboru, který se zabývá chováním zvířat. Jako spolueditor nově vydané knihy Etologie¹⁾ přibližuje komunikaci různých druhů živočichů. V rozhovoru vysvětluje, proč zatím neexistuje slovník pro domluvu se savci, jak etologům pomáhá umělá inteligence a proč je hra pro mláďata tak zásadní.

Měl jste někdy jako etolog pocit, že jste jako Jiřík z pohádky O Zlatovlásce, který snědl kousek kouzelného hada a porozuměl „řeči“ zvířat? — Pocit takového zázračného náhlého porozumění jsem asi neměl. Možná spíš jako když člověk přijede do země, jejíž jazyk nezná, ale má ponětí o nějakém příbuzném jazyce. Třeba jako když přijedete do Brazílie a slyšíte tamní portugalštinu a máte nějaké základní povědomí o francouzštině. Začnete chytat sem tam slovíčko, intonaci té řeči, kadenci, začnete rozumět, o čem je asi řeč, když slyšíte určitý tón. Pocit, že se blížím nějakému prvotnímu porozumění, jak celý komunikační systém funguje, jak je strukturovaný.

Komunikace u mnohých druhů se spíš blíží naší neverbální komunikaci. Jak používáme intonaci, důrazy, gestikulaci, do jaké míry dáváme najevo svým postojem těla souhlas, zmatení nebo pobouření. K takovému porozumění se člověk může dopracovat, když opravdu naslouchá a má dostatek času.

Doc. RNDr. Marek Špinka, CSc. (*1957)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK . Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby zkoumal chování a welfare (životní pohodu) hospodářských zvířat. Nyní se na České zemědělské univerzitě zabývá etologií sociálního chování a přednáší srovnávací a evoluční psychologii na FF UK .

Snímek Jan Rasch

Pokusili se etologové vytvořit něco jako lidsko-zvířecí slovník? — Už od počátků etologie se etologové snažili vytvořit etogramy, pro každý druh jakýsi soupis prvků chování, který zahrnuje i komunikační signály. Do jaké míry je úplný, jak prvky rozdělovat nebo slučovat, je věc osobního přístupu. Nemáme žádný druh, u kterého by se etologové shodli a řekli, že má například 311 prvků chování, z toho 78 z oblasti vizuální komunikace. Ale u těch dobře prozkoumaných druhů rozlišujeme celkem spolehlivě například typy grimas. U akustických projevů je to zajímavé, neboť se liší podle taxonů. Například velká část pěvců má v teritoriálních a namlouvacích projevech slabiky, slova a témata, která se opakují. Repertoár je tedy strukturovaný na dobře rozlišitelné prvky. Ale například u savců není snadné typy akustických signálů rozlišit.

U jakého druhu živočicha jste vy sám v porozumění došel nejdál? — Nepochybně u prasat. Několik dekád jsem se zabýval jejich komunikací, mimo jiné i čichovou, ale hlavně akustickou. Po dvaceti letech jsem jim rozuměl určitě o něco líp než na začátku.

O komunikaci je taky vaše kapitola v nové knize Etologie. Co mají prasata v komunikaci specifického? — Především komunikují intenzivně a neustále. Jsou to sociální zvířata, mají početné vrhy, sourozenci komunikují mezi sebou i se svou matkou. Původně žila v lesní nebo v částečně otevřené krajině, musela se pořád pohybovat, být aktivní a sbírat potravu, kde se dalo, potřebovala spolu tedy neustále komunikovat. Vidí hůř než my, navíc byla neustále v pohybu, často v noci, když potřebovala upozornit na nebezpečí nebo dát ostatním vědět o zdroji potravy. Vizuální komunikace u nich hrála vždy slabší roli než akustická a čichová. Ale do značné míry si v každodenním životě prostě pořád povídají: „Hele, já jsem našel tohle!“ „Vidíš tamto?“ A to platí i pro prasata domácí.

To je takové to pochrochtávání? — Ano. Pochrochtávání je komunikační signál. Spíše pozitivní: „Já jsem tady a jsem v pohodě, tohle je zajímavé, že?“ Když prase kvičí, jsou to spíš protestní zvuky. Mají ale taky hlasy namlouvací a velmi bohatý repertoár komunikace souvisí s mateřským chováním. Svou velmi živou zvukovou komunikací vyjadřují vzrušení, strach, hrozbu i něco jako radost ze hry.

U prasat ten slovník tedy existuje? — Snažili jsme se ho vytvořit, popsat variabilitu signálů a vyzkoušeli jsme dva přístupy. Nejprve jsme se pokusili rozdělit nahrávky na jednotlivé typy hlasů tak, že jsme identifikovali koncentrovanější shluky podobných hlasů. Ale mezi nimi je hodně přechodných forem, takže jsme se jednoznačného slovníku nedobrali. Při druhém přístupu jsme chtěli popsat hlasy selat pomocí akustických dimenzí, například podle délky, střední frekvence nebo frekvenční modulace. Ale ani to nebylo dokonalé. Hlasy z různých situací se v akustických parametrech v průměru liší, ale zčásti se překrývají.

Takže co se vám podařilo? — U prasat jsme identifikovali základní parametry zvukové komunikace: délku, výšku a tonalitu, tedy čistý nebo naopak hrubý hlas. Tyto parametry určitým způsobem korelují s typem situace a její naléhavostí. V pohodové situaci jsou hlasy krátké, hlubší a hrubší, v bolesti a ohrožení delší, vyšší, hlasitější. Primárně tak získáváme informaci, zda je zvíře v pozitivní, nebo negativní situaci…