Klíště: biologie a medicína

„Na našem oddělení hospitalizujeme každoročně víc pacientů s klíšťovou encefalitidou, než je hospitalizováno v celém Rakousku,“ řekl v naší květnové diskusi o klíšťatech Aleš Chrdle, primář infekčního oddělení Nemocnice České Budějovice. Čím to, když v počtu infikovaných klíšťat dramatické rozdíly nejsou?

Odpověď související s mírou proočkovanosti ilustruje graf na s. 379 – součást rozhovoru s Danielem Růžkem, dalším účastníkem naší diskuse. Ta se konala 29. května na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kromě již zmíněných odborníků se jí zúčastnili ještě Václav Hönig z laboratoře arbovirologie Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, Jindřich Chmelař z katedry medicínské biologie PřF JU a Radek Šíma z laboratoře molekulární biologie klíšťat Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR.

Diskusi jsme pořádali spolu s Jihočeskou univerzitou a s Biologickým centrem AV ČR. Vybíráme z ní několik postřehů.¹⁾

„Klíště je z makroskopického hlediska poměrně fádní živočich. Je to takový ‚pytlík‘ s osmi nohama. Ale o to zajímavější je na molekulární úrovni, svými adaptacemi na parazitický život. Fascinující je například jeho schopnost přečkat třeba dva roky bez potravy, a když potom dostane příležitost, nasaje do sebe během několika dnů stonásobek své hmotnosti,“ komentuje klíštěcí flexibilitu Radek Šíma. A pokračuje: „Pro klíště je nalezení hostitele něco jako výhra v loterii. Jedna samice může vyprodukovat dva až tři tisíce larev a jenom minimální množství z nich se dožije dospělosti. Většina jich během životního cyklu zahyne, protože svého hostitele nenajde. Takže pokud klíště hostitele potká, musí tu příležitost využít na sto procent.“

Proč kousnutí klíštětem nebolí a nesvědí? „Klíšťata mají oproti komárům nebo ovádům jinou strategii. Komáři se snaží co nejrychleji nasát a uletět na dalšího hostitele. Proto se moc nestarají o to, jestli bodnutí člověka zabolí. Klíště začne okamžitě po zakousnutí produkovat do rány sliny obsahující spoustu proteinů a dalších látek s bezpočtem funkcí, které klíštěti usnadňují sání. Mezi nimi i proteiny vázající histamin a další molekuly, které fungují jako ligandy pro receptory způsobující svědění. Svědit rána začne až nějakou dobu poté, co klíště odstraníte. Teprve potom jsou aktivovány imunitní mechanismy, hlavně produkce histaminu,“ vysvětluje Jindřich Chmelař.

Stejně jako klíště manipuluje na molekulární úrovni se svým hostitelem, i ono je ovlivňováno patogeny, které je využívají k svému šíření. „Virus klíšťové encefalitidy dokáže s klíštětem do určité míry manipulovat v tom smyslu, že klíště je pod jeho vlivem agresivnější. Virus také mění jeho čichovou orientaci, aby vyhledávalo ty hostitele, které jsou pro šíření viru nejvhodnější,“ upozorňuje Daniel Růžek.

Klíšťata coby přenašeči nebezpečných nemocí nám komplikují život, ale v přírodě plní důležité funkce. „Paraziti a patogeny mají svou nezastupitelnou úlohu i z evolučního hlediska. Nutí ostatní organismy, aby si zachovávaly určitou míru proměnlivosti. Aby byly adaptabilní, aby mohly reagovat na nejrůznější změny svých životních podmínek,“ říká Václav Hönig. 

Látky produkované klíšťaty mohou být užitečné i pro člověka. „V klíštěcích slinných žlázách jsou proteinové produkty takzvaných multigenních rodin – od jednoho typu proteinu tam je třeba 500 zástupců. Každý má trošku odlišnou funkci. Nabízí se možnost využít je v přesné medicíně, která cílí na konkrétní molekulární mechanismus tak, aby nedocházelo k tolika vedlejším efektům. A právě díky tomu, že klíštěcí proteiny umějí mířit na jednu konkrétní dráhu, jsou pro takové cílené využití výhodné. Například britská firma Akari Therapeutics má molekuly vychytávající histamin a další malé molekuly, které testuje např. proti mikroangiopatii spojené s transplantací kostní dřeně, hlavně u dětí. Dochází při ní k imunitní reakci, k silné aktivaci komplementu, výsledkem je rozklad červených krvinek a další komplikace. Molekula od klíštěte, která pomáhá tomuto problému čelit, nyní prochází třetí fází klinického testování,“ vysvětluje Jindřich Chmelař.

Záznam diskuse