Příběh dvou stromů

Při toulkách javořickými lesy mě na zelené turistické značce poblíž Kozího hřbetu už z dálky zaujalo něco jinak – v davu svislých kmenů jsem uviděl jeden, který rostl výrazně nakřivo. Když jsem pak zblízka uviděl, oč jde, složil jsem si v mysli následující příběh:

Jeden smrček někdy před čtyřiceti lety z neznámých důvodů vnějších či vnitřních začal růst nakřivo. Dostal se tak do blízkosti jiného smrku, o něco staršího, a v hledání opory se k němu přimkl. Obrazně řečeno, ty stromy se napřed sblížily, potom objaly, nakonec srostly v jeden kmen. Zpočátku asi šlo o čirý parazitismus, přičemž žádoucí komoditou byla alespoň zprvu pouze opora, nosnost, stabilita. Časem možná přišly na řadu mírnější podoby symbiózy… Tak jako tak, moc jim to neklapalo, a tak se stromy rozešly (jako by se od sebe „odrazily“). Zakrátko však – jak ukazuje fotografie – se zase daly dohromady, aby se nakonec definitivně rozdělily ve kmeny dva. Jejich společný či nespolečný život ve výšce deseti metrů trval nějaké dva metry růstu, řekněme pět až deset let.

Přirozené splynu tí dvou stromů, jak jej zaznamenal František Houdek v javořických lesích (vlevo) u smrku ztepilého (Picea abies). Stejný fenomén zachytil Tomáš Figura na ostrově La Réunion u stromu Sideroxylon borbonicum (vpravo).

Snímek František Houdek (vlevo) a Tomáš Figura (vpravo)

Nevím, co je možné ve světě smrků, ale zajímal by mě mechanismus tohoto splynutí – například že si ty dva kmeny větrem odřely kůru, setkaly se lýkem či dřevem a srostly podobně jako při roubování…

Další otázka je, zdali ty počáteční dva, pak jeden společný a potom zase dva rozdělené kmeny mají částečně společnou nebo dokonce stejnou DNA (pokud byly z jedné šišky nebo alespoň z jednoho stromu, blízcí příbuzní nebo dokonce klony), nebo (podle mě laika spíš) jeden (asi ten menší) prorostl druhým a jsou to i po rozdělení nad srůstem dva různí jedinci. V takovém případě by se ale ty společné dva metry kmene skládaly ze dvou různých dřevných tkání vzájemně proložených, leč oddělených, byl by to jakýsi buněčný kompozit.

František Houdek, Praha

Odpověď odborníka: Jde o takzvanou adjunkci nebo přikájení (natural grafting). Obecná představa mnoha lidí je, že rostliny jsou vedle sebe stojící samostatné organismy, ve skutečnosti však jsou často velmi propojené. V přírodě se tak můžeme setkat s klonálními rostlinami, s rostlinami propojenými mykorhizními houbami, ale i s propojením pomocí adjunkce. Jde o přirozenou obdobu zahradnické techniky štěpování stromů. Stromy účastnící se adjunkce propojí vodivá pletiva dvou nebo více stejných nebo různých genotypů a v důsledku vznikne spojení dvou a více jedinců, umožňující komunikaci. U stromů se s tímto fenoménem můžeme setkat nejčastěji. Smrky ztepilé (Picea abies) na obrázku se o sebe nejspíše třely tak dlouho, až se jim narušila kůra, lýko i dřevo a oba kmeny srostly. Z fotografii to však nelze říci s jistotou.

Doloženy jsou fascinující případy, kdy propojené stromy vyživují i jedince, kterému dřevorubci uřezali celou nadzemní část, a přežívají již jen kořeny. Zajímavý je případ z maďarského Národního parku Bükki Nemzeti, kde mnoho let roste buk, kterému chybí několik metrů kmene nad kořeny. Když lesníci tuto část odřezali motorovou pilou, koruna propojená větvemi se sousedním bukem zůstala naživu. Adjunkcí spojené rostliny si nejen vyměňují živiny, ale zvyšují vzájemně odolnost proti silnému větru (jev byl popsán u topolů). Přestože má tento fenomén v zemědělství značný význam, přírodovědci se mu věnují kupodivu velmi málo.