Sen o břehoušovi, jeřábí realita

Ornitologové Senianské rybníky dobře znají. Národní přírodní rezervace (NPR) nedaleko slovenských Košic je jednou z nejdůležitějších ptačích lokalit ve střední Evropě. Za poslední léta prošla dramatickým vývojem, dnes se sem vracejí i nejvzácnější druhy vodních ptáků. Jak se to povedlo a co bylo nutné udělat, líčí Matej Repel, koordinátor ochranářských projektů Slovenské ornitologické společnosti/BirdLife Slovensko.

Jak krajina Senianských rybníků vypadala v minulosti? — Východoslovenskou nížinu po tisíce let formovaly řeky Uh, Laborec, Latorice, Ondava, Bodrog. Setkávají se tu na velmi krátkém úseku. Vždy v jarním období tající sněhy vzdouvaly vodu v řekách a záplavové vlny zalévaly obrovské území tisíců hektarů až pod Vihorlat, do oblasti současné Zemplínské Šíravy. V dávných dobách se lidé těmto sezonním záplavám přizpůsobili, respektive neměli na boj s přírodou prostředky. Záplavy však odedávna působily i velké škody v hospodaření; časté byly epidemie cholery, malárie. Již středověké šlechtické rody se pokoušely regulovat řeky, budovaly první hráze, kopaly první kanály, narovnávaly toky, povodňová voda se odváděla pryč. S nástupem prvních parních strojů se začaly budovat čerpací stanice, které v době povodní odčerpávaly vodu, aby vysušily území, kde by se dalo hospodařit. Všechny tyto změny měnily vodní režim krajiny, ale největší posun přišel po válce, v padesátých letech 20. století.

Za komunismu, pod heslem poručíme větru dešti. — Tehdy započaly velké hydromeliorace, které měly chránit obyvatelstvo a majetek před povodněmi a zároveň proměnit močály, louky a paseky na úrodnou půdu. Na všech řekách se začaly budovat hráze, meandrující toky se narovnaly. Celá zemědělská krajina byla provrtaná melioračními trubkami, které odvádějí vodu do odvodňovacích kanálů. Ty ústily u čerpacích stanic, jež vodu přečerpávaly do prostoru mezi hrázemi. Takto se odvodnily tisíce hektarů v celé Východoslovenské nížině, ale totéž se dělo na západě Slovenska, v Maďarsku, na Moravě, v celém komunistickém bloku. Protože stát odebral půdu soukromým vlastníkům, mohl uskutečnit všechny tyto megalomanské projekty.

Matej Repel (*1982)

Narodil se v Gelnici, vyrůstal v Popradě pod Tatrami. Vystudoval obor ekologie lesa na Lesnické fakultě ve Zvolenu, kde si k němu našla cestu ornitologie. V diplomové práci mapoval ptačí společenstva v kosodřevině nad horní hranicí lesa ve Vysokých Tatrách a v disertační práci hodnotil vývoj ptačích seskupení po větrné kalamitě v Tatrách. Před 15 lety se s rodinou přestěhoval do Východoslovenské nížiny a působí v Slovenské ornitologické společnosti/BirdLife Slovensko jako koordinátor ochranářských projektů, ornitolog, vedoucí Slovenské kroužovací centrály i pobočky SOS/BirdLife Slovensko v Senném.

Snímky Archiv SOS/BirdLife Slovensko

A výsledek? — I okleštěné a spoutané řeky se každoročně rozvodňují, ale už jen v prostoru mezi hrázemi. Tím pádem jsou povodně kratší, ale mají velmi intenzivní průběh. Ustaly ničivé povodně, lidé se po několik desetiletí cítili bezpečněji, měli víc orné půdy, a to velmi úrodné, nivní. Jenže postupně začala voda z krajiny mizet. Tekoucí řeka má svoji sílu, svou energii. Když ji nemůže vybít v meandrech, tak se zařezává hloub a hloub a stahuje s sebou i podzemní vodu z širokého okolí. Krajina se postupně odvodňuje a negativní projevy úprav toků pozorujeme v následujících letech.