Květy jako skleníky

Velmi choulostivou částí rostlin jsou zejména květy, jež jsou zvlášť citlivé vůči nízkým teplotám. Pro pěstování takových květin, kterým by běžné teploty našich podmínek mohly uškodit, jsme si proto zvykli využívat skleníky. Vůbec jsme si při tom neuvědomili, že podobný vynález už dávno před námi uskutečnila evoluce a jako skleník může fungovat samotný rostlinný květ.

Silně ohrožený všivec lesní (Pedicularis sylvatica), který se u nás vyskytuje od nížin až po horské polohy, je možná vhodným adeptem pro zkoumání „skleníkových“ vlastností svých květů.

Generativní rozmnožování je energeticky velmi náročné. Rostlina do něj vkládá nemalé množství energie a především „naději“, že to vyjde. Stejnou naději mají i pěstitelé, kteří jsou na květinách z různých důvodů závislí a průběh kvetení nechtějí ponechat náhodě. Lidstvo využívá a zdokonaluje skleník pravděpodobně již zhruba 2 tisíce let. S nedávným rozvojem miniaturní měřicí techniky a mikrometeorologie jsme nyní schopni zjistit teplotu uvnitř květů. Jak to například zvládají severské nebo horské rostlinné druhy, které kvetou za poměrně nízkých teplot? Některé druhy vytvářejí květy s vnitřním prostorem, který obklopují průsvitné květní struktury. Mohou fungovat jako malý skleníček. Sluneční záření projde průsvitnou vrstvou, květní orgány ho absorbují a zachycené teplo případně odrazí do nitra květů. Vnitřní prostor květu tedy zahřívá proces, který lze označit jako (mikro)skleníkový efekt.