Oblečte se spisovně

Pravděpodobně jste už někdy narazili na příměr, že mluvit a psát spisovně ve formálních situacích je stejně slušné, a tudíž žádoucí jako oblékat do divadla společenský oděv. V čem tato paralela nesedí?

Vybrat oblečení před návštěvou divadla nám sice může dát docela zabrat, ale v principu je to jednorázová akce. Ve zvoleném modelu strávíme v divadle celou dobu. I kdyby naše skříně přetékaly, je množství oblečení v nich omezené a omezená je i jejich kombinovatelnost. Komunikace je ale živelný proces. Množství jazykových prostředků – slov, jejich tvarů i slovních spojení, a zejména pak kombinací toho všeho – je v podstatě neomezené.

Oblékání i volba jazykového kódu mají tedy společné jedno: vyznění celku leží právě v kombinacích. Prosté černé tričko nebo slovo hotový samy o sobě nejsou podezřelé. Černé triko v kombinaci s plyšovým overalem nebo bikinami už ale tvoří specifický celek, stejně jako spojení jsem z vás úplně hotová jakožto ocenění dobré práce úřednice. Kombinace trička s overalem je ovšem statická, v jednom obléknutí neprochází zásadním vývojem, zatímco kombinování jazykových prostředků do celku komunikace je dynamické budování mnohaposchoďové stavby, která se nám mění pod rukama.

Můžu si předem říct, že budu mluvit spisovně. Jenže zaprvé: co je to ta spisovnost? Dodržování kodifikace, která je sama stará tak, že by mohla mít tři děti a syndrom vyhoření? Nebo je snaha o spisovnost snahou volit jen ty prostředky, které pokládám za formální, laicky řečeno „slušné“? Kvůli různým zkušenostem a schopnostem ovšem každý vnímáme v jazyce jako vhodné pro formální projev něco trochu jiného. K tomu hned zadruhé: co když je komunikace dialogická? Všichni se necháváme ovlivnit tím, jak s námi komunikují ti druzí. I když se rozhodnu pro formálnost, můžu od ní pod vlivem uvolněného jazykového projevu úředníka nebo zkoušejícího jednoduše upouštět. V divadle se nedá průběžně převlékat tak, abychom splývali s okolím. V jazykovém projevu ale můžu od původního plánu být plně spisovná vědomě nebo nevědomě upustit a raději komunikovat nerušivě. Komunikace je kontinuální, proměnlivá a má nespočet těžko odlišitelných fází.

Potřeba vzít si do divadla motýlka a potřeba mluvit spisovně jsou z velké části sociální konstrukty. Sociálně destruktivními se stávají až tehdy, když za jejich nedodržení ostatní penalizujeme. Máloco nás totiž dráždí tolik jako to, když si někdo dovolí být svobodnější, než si dovolujeme my sami.