Ropucha se kouše do vlastního ocasu

Dospělé žáby pochopitelně nemají ocasy, pulci však ano. A právě pulce vlastního druhu začala ve velké míře konzumovat invazní ropucha obrovská (Rhinella marina).

Začátkem 20. století plenili plantáže cukrové třtiny v australském státu Queensland hmyzí škůdci. Ve snaze vyřešit tento problém vysadili farmáři v roce 1935 do volné přírody ropuchy obrovské. Místo vítaného predátora se z nich stala nevinně se tvářící, ale prudce jedovatá kořist původních druhů. Zatímco myši obří (Vesmír 98, 616, 2019/11) nebo vrány australské se naučily ropuchy bezpečně konzumovat, například populace varanů či kunovců se významně zmenšily. Pakobrám a stromovcům se dokonce kvůli setkání s ropuchou obrovskou zmenšily tlamy (přežil ten, do koho se nevešly).

Populace ropuch neregulovaná predátory má ve srovnání s původními jihoamerickými populacemi desetinásobnou hustotu. To zvýšilo vnitrodruhovou konkurenci a mezi ropuchami se rozvinul kanibalismus, v němž hraje protichůdnou roli jejich vlastní jed. Čerstvě vylíhlé pulce chrání před predací ze strany původních australských druhů. Starší pulce však jeho přítomnost láká a kvůli němu vyhledávají a žerou mladé zranitelné pulce. Jed je pro ně tak silný atraktant, že ho lze dokonce využít jako návnadu do pastí. Ropuchy v jeho přítomnosti útočí i na vajíčka a pulce původních druhů, o které jinak nejeví zájem.

Ropuchy obrovské (Rhinella marina) získaly své jméno zaslouženě. Váží 1,5 kg, tedy zhruba trojnásobek toho, co další invazní žabí druh – skokan volský. Snímek Bernard Dupont, CC BY-SA 2.0

Dalším důsledkem tohoto „mezigeneračního závodu ve zbrojení“ je urychlení vývoje. Doba, kdy jsou pulci nejzranitelnější (již ztratili ochranný vaječný obal, ale ještě nejsou dostatečně velcí), se zkrátila o pětinu. Kanibalismus zřejmě ovlivňuje i disperzní chování dospělců, a může tak být jedním z motorů invaze.

DeVore J. L. et al.: PNAS, 2021, DOI: 10.1073/pnas.2100765118

Crossland M. R. et al.: Ecology and Evolution, 2022, DOI: 10.1002/ece3.8655