Která strana je nejbohatší?

Bohatost rostlinných společenstev v nehostinných oblastech souvisí nejen s klimatickými podmínkami, ale i s lokální topografií, především s orientací vůči světovým stranám. Myšleny jsou polohy bez stínícího vlivu stromů a keřů. Asi bychom byli schopni intuitivně vyloučit svahy severní jako nejméně příznivé pro rozvoj druhové bohatosti, ale s těmi ostatními už to tak jednoznačné není. Teprve na základě šestiletého porovnání 123 vrcholů v 32 horských regionech Evropy máme v tomto ohledu jasněji.

Nejvyšší úroveň druhové diverzity byla obecně zjištěna pro svahy s jižní a východní orientací. Zásadní řídicí klimatický parametr pro diverzitu byla teplota a s ní spojený výpar (evapotranspirace). Neplatí to však univerzálně napříč Evropou. V mírném klimatickém pásu začíná vegetační sezona kolem jarního slunovratu, kdy slunce vychází na východě a v ranních hodinách rychleji prohřívá východní svahy. Takové okolnosti jsou příhodné zejména pro horské polohy, kde noční teploty klesají až k prahovým hodnotám pro růstové procesy. Později během dne se tvoří konvekční oblačnost, která brání podobnému přímému prohřívání západních svahů. V Evropě jsou navíc takto orientovaná místa vystavena převládajícím západním větrům.

Vliv světových stran na rostlinnou diverzitu se vytrácí v pohořích boreálního a mediteránního klimatického pásu. V chladnějších boreálních i polárních horách je uvedený vliv slunečního záření (teploty) omezen dlouhými dny a dopadem slunečních paprsků pod ostrým úhlem. V teplejších mediteránních pohořích je během vegetační sezony zpravidla hůř dostupná voda, proto rostlinné druhy nemají na nejprohřívanějších místech vhodné podmínky k růstu.

Klimaticky příznivá místa navíc obvykle usnadňují uchycování semen rostlinných druhů. Východní a jižní svahy s dostatečným zásobením vodou proto budou hrát významnou úlohu při migracích a osidlování horských poloh novými druhy v měnícím se klimatu. Bude se tak nadále udržovat mozaikovitost horského prostředí, i když možná s novými druhy, na které zatím nejsme v těchto polohách zvyklí.

Winkler M. et al.: J. Biogeogr., 2016, DOI: 10.1111/jbi.12835