Žulové krajiny

Krajinu do značné míry předurčují horniny v podloží. Některé ovlivňují vzhled krajiny výrazně, jiné skrytě a nenápadně. Přesto jí dávají nezaměnitelnou podobu. Mezi takové patří i žula, „základní kámen“ větší části naší i světové krajiny.

Přírodovědci si odjakživa všímali toho, že některé horniny vytvářejí odlišný typ krajiny, včetně hydrologie, místního klimatu, a tím i porostu. Nejnápadnější to bylo u oblastí tvořených vápencem, kde se voda rychle ztrácela do podzemních dutin, vyvěrala v jeskyních, a tak se suché oblasti nejvíc ze všeho hodily jen k pastvě. Jenže kozy a ovce rychle všechno spásly a výsledkem byla mohutná eroze, která odhalila škrapové skalky, jež byly původně skryté pod půdním povrchem. Souvislost skalního podkladu, suchých trávníků a zakrslých doubrav s činností člověka a jeho většinou ještě pravěkým působením zde byla vidět „na první pohled“.

Petrohradské kameny v mlze. Nebyly sem přineseny ledovcem, to jen eroze odstranila písčitě zvětralou žulu (grus) a na místě zůstala odolnější kamenná jádra.Snímek Václav Cílek

Žuly, další granitoidy a jejich metamorfovaný obal zaujímají značnou plochu Čech a Moravy. Mapa D. Lizoňová

Nejkrásnější vnitrozemské žulové krajiny leží v okolí Petrovic, které představují „hlavní město“ středočeského plutonu, dále u západočeského Petrohradu a Žihle či v okolí Telče a Mrákotína. Mapa D. Lizoňová

Zde si však popíšeme méně výrazný, obyčejný, ale svébytný fenomén žulové krajiny. Na jeho počátku je pozorování, že stojíte-li někde v Bretani na žulové plošině porostlé žlutě kvetoucím hlodášem drobnokvětým (Ulex parviflorus), máte pocit, že to místo znáte, že jste tam skoro doma, jako když se díváte přes kvetoucí janovce od plošiny bývalého strážního místa u Kuníčku na Petrovicko. Tak to alespoň vypadá zdálky, ale čím víc se krajině a jejím památkám přibližujeme, tím je obraz komplikovanější.

Za žulové krajiny považujeme oblasti, které jsou tvořené žulami a příbuznými horninami zahrnovanými pod souborné označení granitoidy (viz rovněž Vesmír 86, 500, 2007/8). Rámcově je můžeme rozdělit na 1. horské či podhorské oblasti, kde se zvýšenou měrou uplatňuje čtvrtohorní zmlazený reliéf, a 2. žulové krajiny českého vnitrozemí. Mezi významné horské oblasti patří například jádro Krkonoš a Jizerských hor, cínonosné žuly Krušných hor a Slavkovského lesa, menší šumavské plutony s výrazně vyvinutými skalními útvary např. na Medvědí stezce, Čertově stěně či kolem Vydry i dál na Vysočině. Pro krajinu českého vnitrozemí je naopak typický mírný, zarovnaný a základem ještě třetihorní reliéf s nevysokými kopci a širokými a mělkými pánvemi.

Ráz krajiny zde udávají izolované žulové skalky a balvany, suché zídky nazývané na Petrovicku tarasy a hlavně mozaika mělkých, kamenitých ostrůvků a polí s hlubšími půdami. V krasových oblastech vedle sebe nalézáme ostrá rozhraní vápenců a jílovitě-písčitých výplní krasových depresí. Pro žulové krajiny je podobně charakteristické střídání suchých, málo mocných písčitých půd tvořených rozpadem žuly a poměrně častých malých mokřadů porostlých jívou, ostřicemi a sítinou. Mokřady vznikají v místech, kde žula zvětrala již v teplém třetihorním klimatu a přeměnila se na nepropustné jílovité zeminy.

Pro žulové oblasti bývá typické malé zrno krajiny, jejíž jednota je neustále narušována až k povrchu sahajícím skalním podložím. Lesy jsou chudé s častou borovicí a břízou. V mnoha případech vznikaly z bývalých pastvin, o kterých svědčí dnes již vzácné jalovce a poslední keříčky vřesu. Snad nejtypičtějším žulovým biotopem jsou kyselé stepi na mělkých půdách a plochých žulových výchozech. Eutrofizované krajiny se zmocňuje dřív nevídaná kopřiva propletená šlahouny ostružin. Přesto je dojem této nevzrušené, pomalé, někdy až nudné krajiny harmonický, zklidňující a celkově léčivý. Bývala označována jako české mezihoří a popisována jako krabatina, sukovitá parovina či hrbatina, tedy jako něco, co je svou podstatou rovné až zvlněné. Nejsou to ani hory, ani nížiny, a mnoho „hrbů“ nelze ani označit za pořádný kopec.