Smíšený les

Osobností, které svůj život věnovaly mezikulturnímu dialogu, je v české kotlině spíše pomálu. Nedávno zesnulý filozof a teolog Ludvík Armbruster dosáhl během čtyř dekád svého působení v Japonsku vynikajícího postavení na tokijské Sophia University. Tuto unikátní zkušenost reflektoval velmi svébytným způsobem.

Zkušenosti s policejním státem

Po návratu do Čech v devadesátých letech Ludvík Armbruster tvrdil, že Čechy a Japonce spojuje zásadní zkušenost – život v policejním státě. Japonsko jím přitom bylo po několik století. V knize Tokijské květy (Kostelní Vydří 2011), v japonském myšlení tedy „tokijské požáry“, Armbruster zdůraznil, že zejména před 2. světovou válkou šlo skutečně o extrém: „Režim, který vedl v třicátých letech zemi do války, byl vojenský, jeho policie všudypřítomná.“ (Tokijské květy, 2011, s. 269) Vláda navíc využívala ke své podpoře také náboženské přesvědčení. To bylo podepřené ústavou napsanou v 19. století – trochu překvapivě – podle pruského vzoru. Stejně jako pruská ústava se i ta japonská opírala o náboženství, v tomto případě o šintoismus: „Císař je syn bohyně slunce a všichni Japonci jsou zase děti císaře […] předurčení k tomu, aby vládli v Asii.“ (ibid, s. 57) Možnost, že by armáda vedená božským císařem prohrála, byla nemyslitelná od vzniku této ústavy až do momentu, kdy Američané shodili atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.

Ludvík Armbruster (*16. 5. 1928 – 18. 12. 2021) 

pocházel z rodiny bez vyznání, za protektorátu se setkal na vyšehradském gymnáziu s profesory, kteří sem přišli ze zavřeného jezuitského gymnázia. Jejich příklad ho těsně po válce přivedl k úmyslu stát se katolickým knězem. Po zatčení řeholníků Jezuitského filosofického ústavu v Děčíně v roce 1950 ho tajná policie jako rakouského občana vyhostila. Na studium filozofie navázal dvouletým teologickým kurzem na Gregorianě v Římě. Jako čtyřiadvacetiletý přichází v roce 1952 na misii do Japonska. Po dvouletém kurzu japonštiny odchází do Německa doplnit svá studia filozofie. Roku 1961 se vrátil do Japonska a stal se lektorem filozofie a současně vychovatelem v japonském kněžském semináři. Po r. 1968 působil výlučně na Sofia University. Zde přednášel filozofii a současně byl odpovědný za koncipování i stavbu nové univerzitní knihovny.

Snímek Archiv Katolického týdeníku

Císař, který opomněl spáchat sebevraždu

Ludvík Armbruster zdůrazňoval, že trauma atomových výbuchů není pro Japonce dodnes něčím uzavřeným. Vzdor této devastující zkušenosti však byl pro mnohé Japonce hlubokým pokořením fakt, že se v roce 1945 císař Hirohito rozhodl válku ukončit. Před císařským palácem tehdy spáchala rituální sebevraždu řada vojenských a politických osobností dbalých své cti. Císař měl podle jejich přesvědčení vést vojáky k tomu, aby padli do posledního muže. Zatímco císař v očích mnohých selhal, americký generál MacArthur naopak prokázal naprosto mimořádnou odvahu: přiletěl do Japonska druhým americkým letadlem, které zde přistálo, a fakticky nechráněn se vydal z letiště do centra Tokia. Tato smělost mu vynesla obdiv Japonců, takže ho mnozí považovali za „posledního šóguna“. (ibid, s. 36) MacArthur pak díky svým poradcům přistoupil k velmi osvícenému kroku. Místo aby dal císaře (stejně jako zbylé politické špičky) v rámci tokijských procesů popravit, představil ho jako někoho, kdo byl zmanipulován militaristy.