Příliš odolné ucho

Tak dlouho se pomocí lží lákají z investorů peníze na nefunkční technologii, až… Tak dlouho se publikují vědecké články se zmanipulovanými obrázky, až…

Hledat paralely mezi dvěma příběhy je ošidné, ale nedávno vygradované kauzy kalifornské biotechnologické společnosti a brněnského profesora mají přece jen jedno společné: jejich příčinou nejsou jen nezkrocené ambice jednotlivců, ale i problémy ve fungování celého systému, kvůli kterým se ucho příslovečného džbánu utrhlo příliš pozdě.

V roce 2003 založila Elizabeth Holmesová, devatenáctiletá studentka chemického inženýrství na Stanfordu, biotechnologickou firmu Theranos. Pár měsíců poté ze školy odešla a plně se věnovala rozvoji své společnosti, která slibovala přinést revoluci v lékařské diagnostice: stolnímu analyzátoru měla stačit pouhá kapka krve k provedení stovek testů, pro něž jsou dosud zapotřebí mohutné přístroje a hlavně mnohem větší objem krve. To vše levněji, rychleji a přesněji než stávající technologie.

Zní to jako pohádka. A byla to pohádka. Přístroj nikdy nefungoval tak, jak Elizabeth Holmesová slibovala. Na tom by nebylo nic zvláštního, podobných smělých vizí už v minulosti ztroskotalo bezpočet. Tentokrát ale věci zašly příliš daleko. Během deseti let Theranos od investorů získal 700 milionů dolarů a v době své největší slávy měla firma odhadovanou hodnotu 9 miliard dolarů. V jejím představenstvu seděly prominentní osobnosti americké politiky, byznysu a armády, mimo jiné bývalí ministři Henry Kissinger, George Shultz nebo William Perry. Pro Theranos pracovali lidé se vzděláním z nejlepších univerzit a s profesními zkušenostmi z firem a institucí jako Apple, Oracle, Intel, NASA, SpaceX… Firma uzavřela smlouvy s řetězcem lékáren Walgreens nebo se supermarkety Safeway. Elizabet Holmesová se objevovala na titulních stranách prestižních časopisů, o revoluci v medicíně hovořila v televizních talk shows, debatu s ní moderoval i Bill Clinton…

Elizabeth Holmesová i její tehdejší životní i obchodní partner Ramesh „Sunny“ Balwani o nefunkčnosti vyvíjené technologie věděli a pomocí lží a podvodů (včetně falešných laboratoří) systematicky uváděli investory, představenstvo firmy, spolupracující společnosti i média v omyl. Ze zpětného pohledu je fascinující, že to vydrželi tak dlouho. Až série článků ve Wall Street Journal v roce 2015 přinesla odhalení a strmý pád. Letos v lednu byla Holmesová shledána vinnou z podvodů a hrozí jí až dvacet let vězení.¹⁾ Balwani na soud čeká. Zaměstnanci sice i předtím odcházeli jeden za druhým, mnozí v šoku z toho, co zažili, ale vázáni smlouvou o mlčenlivosti. Několik investorů po vyhodnocení rizika zdvořile odmítlo účast. Ale příliš mnoho lidí na všech úrovních veřejného života od byznysmenů po novináře Holmesové věřilo každé slovo, aniž kdokoli viděl jediný důkaz o fungování slibované technologie a o jejích proklamovaných pokrocích. Varovných světel blikala celou dobu spousta, ale nikdo je nechtěl vidět. Rostoucí slávu neexistujícího přístroje nekomentovali ani vědci z příslušných oborů, jimž musela být řada věcí podezřelá. Až krátce před prasknutím bubliny profesor John Ioannidis ze Stanfordu vyjádřil v komentáři na stránkách časopisu JAMA údiv nad tím, že o vyvíjené technologii není v odborné literatuře ani slovo: „Pokud nebude skrytý výzkum transparentnější, nebudou investoři, lékaři ani pacienti schopni posoudit, zda má slibovaná inovace hodnotu 9 miliard dolarů, 900 miliard dolarů nebo jen 9 dolarů, natož zda zlepší zdraví a životní pohodu lidí.“²⁾

Elizabeth Holmesová podle všeho svému úspěchu zpočátku skutečně věřila a první malou lží se jen snažila získat čas, než se vyřeší „drobné technické potíže“. A potom už musela lhát pořád a stále víc.

Inovativní průmysl závislý na rizikovém kapitálu je vysoce konkurenční prostředí a kdo v něm chce uspět, musí se pohybovat na hraně možného. Je pak snadné přes tuto hranu přepadnout a za úspěchem kráčet i za cenu porušování pravidel.

Vysoce konkurenční prostředí panuje i v základním výzkumu. A jsou-li vědci hodnoceni nejen podle kvality své práce (jakkoli těžké někdy může být ji rozpoznat), ale i podle kvantity vyjádřené počtem publikací, motivace k výpravám za hranu je značná.

Profesor Vojtěch Adam byl nucen rezignovat z pozice rektora Mendelovy univerzity v Brně ještě před nástupem do funkce. Stihl to na poslední chvíli. Odborná komise potvrdila podezření na manipulaci s obrázky v několika článcích, jichž byl korespondenčním autorem, a doporučila jejich stažení.³⁾

„Publikace je v podstatě měna vědy,“ řekl v rozhovoru pro Deník N člen komise Pavel Tomančák, ředitel konsorcia CEITEC. A falešnými mincemi se platit nemá. Vojtěchu Adamovi ještě není čtyřicet a na kontě má už přes 740 vědeckých článků (téměř jeden týdně). Kolik z nich vzniklo jen pro účely vědeckého hodnocení? O problémech se v zákulisí mluvilo dlouho, na povrch vyplavaly až po volbě rektora. Systém kontroly selhal stejně jako v případě Theranosu.

Etické kodexy vědcům zakazují nečestné jednání. Ten z Mendelovy univerzity např. říká, že zaměstnanci „nepublikují výstupy eticky pochybným způsobem“. Etický kodex Akademie věd dokonce výslovně uvádí, že výzkumný pracovník „publikuje s cílem předat výsledky a poznatky odborné veřejnosti, ne pouze za účelem vykázání prací jako vědeckých výstupů“. Jenomže pokud je motivace k obcházení pravidel velká a kontrola nedostatečná, jsou podmínky pro dělání kargokultické vědy jako stvořené. Se džbánem plným ambicí se bude pro rychlý úspěch chodit jistě dál. Měli bychom ale přemýšlet, jak jeho ucho příště utrhnout o poznání dříve než v případě Elizabeth Holmesové nebo Vojtěcha Adama.