Zahrádkářské osady jako nezbytnost

O Češích se vypráví leccos: jsou prý národem ateistů, houbařů, zahrádkářů... V posledních letech se ovšem objevují studie a výzkumy, které blíže zkoumají, jak je to doopravdy s onou zahrádkářskou činností v Česku. Mezi nejzajímavější považuji výzkumy, na kterých se podílejí Petr Jehlička (Vesmír 100, 187, 2021/3), Tomáš Kostelecký nebo například Petr Daněk. Mimo jiné se ve svých textech věnují tomu, jak je pojímáno zahradničení ve východní Evropě perspektivou Evropy západní. V západní odborné debatě totiž bývá zahradničení pojímáno jako reziduum minulosti, tedy jako důsledek etapy, kdy lidé neměli dostatek kvalitních potravin a museli si jídlo obstarávat sami na svých záhonech.

Jehlička a Kostelecký ovšem upozorňují, že postsocialistické teritorium není jednolitým prostorem, v němž by byly motivace k pěstování naprosto homogenní. Upozorňují na další motivace zahrádkářů, například na touhu trávit volný čas v přírodě. Takové důvody mohou mimo jiné vytvářet tzv. tichou udržitelnost,¹⁾ tedy pozitivní dopady na životní prostředí, aniž by byla předem deklarována přímá environmentální motivace těchto činností. Petr Jehlička, jeden z autorů výše zmíněných studií, se podílel i na nedávno vydané publikaci Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama.

Barbora Duží, Naďa Johanisová, Jan Vávra (eds.): Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama Ústav geoniky AV ČR, Ostrava 2021, 76 stran, ISBN: 978-80-86407-86-9

Přispěla do ní pestrá skupina autorek a autorů, a to nejenom z akademické sféry, ale také z kolektivů zahrádkářských osad. Hlavním cílem knihy je podle autorů vymezení se vůči předsudkům, které o zahrádkářských koloniích existují a které ovlivňují politická rozhodnutí týkající se těchto prostorů. Jedním z hlavních omylů, vůči nimž se publikace vymezuje, je představa, že zahrádkářské osady jsou jakýmsi pohrobkem socialistické minulosti, který brání „pokroku a rozvoji“, a který tedy do moderního evropského města nepatří, protože brání – mimo jiné – výstavbě dalších budov. Soubor osmnácti textů chce představit skutečnou roli zahrádkářských osad v „městském organismu“. Rámec celé knihy upozorňuje na absurdní situaci, v níž se zahrádky stávají v západní Evropě trendem, zatímco české osady čelí pokusům o rušení.

Publikace tak sice přibližuje historické kontexty zahrádkářských osad u nás i v zahraničí, nicméně většina kapitol se věnuje především prokázání veřejné prospěšnosti zahrádek a také způsobům, jak jejich přínos pro rozvoj města prosazovat. Oblasti, ve kterých jsou zahrádky zkoumány a představeny čtenářům, shrnují Naďa Johanisová a Petr Gibas už v úvodním textu, v němž zdůrazňují, že zahrádkářské osady mají řadu potvrzených přínosů, a to: „[…] nejen ve vztahu ke klimatické změně, boji proti suchu, městské biodiverzitě, zásobování kvalitními potravinami a potravinové bezpečnosti. Výzkumy ukazují, že zahrádkářské osady slouží i jako prostředek k vyrovnávání rozdílů v oblasti sociální, poskytují prostor pro smysluplné trávení volného času, propojují generačně (či jinak) od sebe oddělené skupiny obyvatel a představují důležitý prostředek neformálního ekologického vzdělávaní.“ (s. 6)

Jednotlivé kapitoly se pohybují v žánru sociologické případové studie, případně esejistického zpracování vlastních zkušeností s udržováním zahrádkářské osady (včetně vyjednávání její existence s úředními činiteli). Specifický typ textu představuje několik kapitol, které fungují jako stručné manuály pro obhajobu zahrádek. Díky nim čtenář získá představu o legislativním zakotvení zahrádkářské činnosti nebo o možnostech občanů zasahovat do projednávání územního plánu obce.

Ve výsledku tak kromě konkrétních dat například o počtu živočišných druhů, jejichž přítomnost zahrádky podporují, nebo o adaptačním potenciálu zahrádkářských osad proti klimatické změně (mimo jiné regulace teploty a mikroklimatu, retence srážkové vody či ukládání uhlíku) nabízí publikace sociálněvědní postřehy, které překračují limity pouhé „příručky“. Zasazují totiž téma do širšího společenského kontextu, přičemž jako ilustrace stojí za zmínku například text Petra Gibase Zahrádkářské osady napříč časem a (evropským) kontinentem […]. V něm polemizuje s představou, že zahrádkáři privatizují veřejný prostor pro své soukromé zájmy: „Paradoxně však slouží tento mýtus jako maškaráda zakrývající proces opravdové privatizace formou rozprodeje městských pozemků, který nevede k tvorbě veřejného prostoru ve veřejném zájmu (spíše v zájmu developera, pokud vůbec).“ (s. 14)

Gibas dává současný zápas o udržení zahrádkářských kolonií do souvislosti s neoliberalizací státní a městské správy, která se „čím dál více stává zástupcem tržních aktérů, jejichž hlavním zájmem je stavět, a tím tvořit zisk“ (s. 13). Tyto texty dodávají publikaci širší rámec, když představují zahrádkářské osady nejenom jako užitečný prostor pro územní plán a lokální ekosystémy, ale prokazují zahradničení jakožto výraznou alternativu k ekonomicky i ekologicky kontroverznímu směřování státní a městské správy.

Diverzita témat tak poskytuje širokou zásobárnu poznatků, argumentů a perspektiv, na druhou stranu je nevýhodou takového přístupu občasné opakování tezí a údajů. Texty se tematicky prolínají a mnohdy na sebe přímo odkazují, tato provázanost se ovšem na některých místech překlápí v duplicitu sdělení, především ve shrnujících odstavcích, které někdy opakují výčty výhod zahrádkářských osad. Vcelku ale publikaci považuji za dobrý příklad angažované vědy, která svá zjištění přiznaně a transparentně zapojuje nejenom do analýzy společenských problematik, ale také do návrhů řešení. Svým zaměřením navíc publikace navazuje na výzkumy, jejichž relevance nabývá na významu, tedy především na sociálněvědní a ekonomické studie zabývající se produkcí potravin a potravinovou bezpečností.

Například zpráva World Resources Report: Creating a Sustainable Food Future, vypracovaná mimo jiné ve spolupráci se Světovou bankou a OSN, upozorňuje na to, že v roce 2050 se odhaduje počet obyvatel planety na téměř deset miliard, přičemž poptávka po potravinách stoupne řádově o desítky procent.²⁾ Přestože zahrádkářské praxe nemohou být absolutním řešením potravinové ani klimatické krize, řada přínosů zmíněných v publikaci o zahrádkářských osadách splňuje některé ze zásadních aspektů, ke kterým výše zmíněná zpráva vyzývá. Jedná se například o schopnost osad přispívat k zachycování uhlíku, zvyšovat produkci potravin, a to bez negativních environmentálních dopadů, či nepřímo chránit ekosystémy, které neslouží primárně pro zemědělské účely.

Knihu o zahrádkářských osadách ovšem v tomto kontextu považuji za zásadní především proto, že v západním rámci bývají samozásobitelské praktiky mnohdy opomíjeny jakožto užitečná alternativa k intenzivnímu zemědělství a dalším praktikám, které ohrožují klima a biodiverzitu. Také díky této publikaci je větší šance, že bude pokračovat „decentralizace“³⁾ vědění o environmentálních postupech, tedy že se na postsocialistické země nebude hledět pouze jako na státy, které se musí inspirovat „na Západě“. I v těchto zemích totiž existují činnosti inspirativní pro takzvaně vyspělou Evropu.