Rukověť biologického punku

Do Prahy se jezdí za mátožným přízrakem Franze Kafky, údajně dobrým a levným pivem, křivolakými uličkami a panoramatem Hradčan. Ovšem Praha je zároveň hlavním městem středoevropské přírody. Biologové to vědí už dlouho a také docela dobře tuší, co je toho příčinou: Souměstí je organicky rostlé podél velké řeky a jejích přítoků, v komplikovaném reliéfu s pestrou geologickou stavbou, na rozhraní hned několika kontrastních krajinných celků. Některá místa jsou nepřetržitě osídlená od nejhlubšího pravěku a jejich charakter je tvarován lidmi od nepaměti. Byl to svého času Vojen Ložek, kdo ve zkratce shrnul tyto prastaré místní reálie a vyjádřil jejich význam pro současnou živou přírodu: Kdyby tady nestála Praha, museli bychom zde vyhlásit národní park.

Na konci 19. století nabírá pražské dění na obrátkách. Spolu se zrušením pevnostního statutu a zbouráním vnějších hradeb města bylo zaděláno na sídelní kaši (urban sprawl). Hrnečku vař neustalo dodnes a jeho výsledkem je postupné zapouzdřování někdejších vsí i venkovských usedlostí s celými kusy zemědělských krajin, které dlouho přetrvávají coby zelené ostrovy. V takové míře je to pražské specifikum. Průběžně se prohlubovalo i propojování pražského dopravního uzlu se širokým světem po řekách, kolejích, vozovkách a prostřednictvím vzduchoplavby. Probíhalo bourání nebo spíš ubourávání starého a budování nového. Výstavba byla často nedůsledná pro neustálé politické i hospodářské zvraty. Po pádu železné opony a s brutálním nárazem globalizace došlo ke zhroucení těžkého průmyslu, jehož byla Praha společně s přilehlým Kladnem jedním ze středoevropských center. Následovalo monumentální chátrání a vznik „nové divočiny“ na plochách rozsáhlých brownfieldů.

Jan Albert Šturma, Ondřej Sedláček, Petr Šípek, David Storch: Planeta Praha. Průvodce nečekaně pestrou městskou přírodouJana Kostelecká – jakost, Praha 2022, 335 stran, ISBN 978-80- 907800-2-6

Z historického výčtu je zřejmé, že dynamika města je obrovská, na malých i velkých časoprostorových škálách. Proto není divu, že klíčovými koncepty k porozumění městské přírodě jsou biologická sukcese (operující především s časovou dimenzí) a teorie ostrovní biogeografie (operující s časovou i prostorovou dimenzí zároveň). Ústředním pojmem je tu nejspíš příroda v původním smyslu, tedy kontrapunkt kultury; kultura je něco, o co se musí neustále pečovat, zatímco příroda se rodí sama od sebe. Ve městě jednoduše stačí, aby lidská péče jenom na chvilku polevila, a už nám tu vyráží paralelní svět jako nějaké cizí, chlupaté zvíře. Neopečovávaná kultura eroduje, zatímco příroda je na koni.

Do historické anabáze Prahy přirozeně patří i současná tendence k zahušťování města spojená s postupným vytlačováním všeho spontánního (jak by mohla znít velice široká definice odborného sociologického pojmu gentrifikace), která začíná plodit nostalgii po předchozích, méně uspořádaných stavech a ve výsledku jakousi novou městskou estetiku s nepřehlédnutelnými romantizujícími prvky. Z literárních plodů mám na mysli zejména obrazového průvodce s titulem Divoká příroda Prahy a blízkého okolí autorů Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy (Academia, 2015), rozsáhlou monografii editora Radana Haluzíka Město naruby (Academia, 2020) a zejména skvělou dvojitou esej Jiřího Sádla Praha a Brno (Kodudek, 2015).

Teď tu ovšem máme knihu zbrusu novou, která tématem i stylem na jmenované předchůdce navazuje. Pojednává znovu o rubu města (viz titul Haluzíkem editované kolektivní monografie), což je jakýsi fraktální (škálově invariantní) a tekutý (v čase proměnlivý) prostor, jehož hlavní vlastností je vymknutíse lidské kontrole. Novinkou je, že pozornost se tentokrát soustředí skoro výhradně na „ne-lidské“ živé aktéry, tedy zcela konkrétní rostliny a živočichy, jejichž strhující příběhy se rozhodla vyprávět. I tato kniha těží z kognitivního zkreslení, které je nám lidem vlastní – snad s výjimkou odborníků trénovaných v terénní biologii. Běžní obyvatelé města jsou vůči městské přírodě ze zvyku otupělí a nemalou roli hraje i po dvě století pěstovaná romantická citlivost, která „tu pravou“ přírodu umísťuje vždy kamsi za horizont, do venkovské krajiny, případně do hloubky pohraničního hvozdu. Nebo ideálně kamsi na jiný konec světa. V duchu už vidím nevěřící výrazy mnoha Pražanů, když zjistí, že tu nejrozmanitější přírodu mají přímo před nosem. Jako ve známé orientální pohádce, ve které se unavený a zestárlý hledač pokladu vrací po letech domů, aby s překvapením zjistil, že kýžený poklad ve skutečnosti leží pod jeho vlastním prahem. Ubírá snad městské přírodě na hodnotě, jestliže se jedná o divočinu „novou“, tedy směs druhů starousedlých s přivandrovalci ze všech myslitelných koutů světa?

Kniha Planeta Praha je dílo paralelní se stejnojmenným dokumentárním filmem režiséra Jana Hoška, který ve stejném čase vstoupil do domácích kin. Obě mediální mutace těží ze stejných faktografických i emocionálních zdrojů. Přes velkorysou stopáž celovečerního filmu (85 min.) jsem jej zhlédl se zatajeným dechem a náramně se přitom bavil; v subjektivním čase netrval déle než dvacet minut. A nejinak tomu bylo i o pár dnů později s řečenou knihou. Literární podoba rozsáhlého výzkumně-mediálního projektu je ovšem, jak už to s knihami a filmy bývá, nesrovnatelně bohatší na motivy a také mnohovrstevnatější. Nadpoloviční prostor v ní dostává svět rostlin, který ve filmu z pochopitelných důvodů téměř nefiguruje – pro mainstreamového diváka je filmařsky takřka neuchopitelný, a hraje tudíž roli jakési zelené kulisy a stafáže. V knize je tomu naštěstí jinak, a tak se můžeme nechat strhnout „zelenými“ kapitolami z pera Jana Alberta Šturmy. Poezie a vtip se v nich snoubí s bohatým faktografickým obsahem i s věcným a přesným jazykem. Ze spíše jurodivého Alberta Šturmy předchozích literárních i umělecko-performativních počinů se tu vylupuje rigorózní vědec a brilantní spisovatel v jedné osobě. Budiž řečeno, že ani spoluautoři nezůstávají pozadu. Zvlášť Ondřej Sedláček si se Šturmou vyloženě padají do noty. Výsledkem je konzistentní, odborně fundované i vypravěčsky výživné dílo, jehož kvality navíc podtrhuje rafinovaně ležérní grafické zpracování.

Poezie, literatura, věda… Samá vousatá slova. Kam se vytratil v titulu slibovaný punk? Nevytratil se. Spočívá přímo v jevu samotném. V přírodě města jako takové, která je zároveň kontrakulturou i nezpochybnitelným kulturním fenoménem. Mladá a vitální, netriviální a drzá, oportunistická, deroucí se do popředí všude tam, kde polevuje dohled plánovačů a strážců dobrých mravů. Autoři knižní verze Planety Praha jsou s tímto charakterem městské přírody úžasně kongeniální. Zhošťují se jí netriviálně a netendenčně, odvážně, s gustem a především vtipně. Rozhodli-li jste se začíst, připravte se na pořádnou jízdu. Město už nikdy neuvidíte starýma očima.

Prosíme tě, ó svatý Oleji a bože Herbicide, zbav nás všeho unylého a příliš krásného! Tak zní Šturmova punková modlitba za Prahu. Za Prahu stověžatou, a na každé z těch věží poštolka. Za Prahu zlatou invazními zlatobýly (Solidago canadensis, S. gigantea). Za matku měst dredatou a vůbec alternativní, která holduje guerillovému zahradničení jak botanickému, tak zoologickému. Za město – globalizační superkontinent plný kaňonů a zasolených vádí, polopouští a stepí, jeskyní, převisů, krasových propastí a horkých výdechů. Za město – souostroví posedlé sukcesními ději, zrychlenou evolucí a nejfantastičtějšími nápady na alternativní životní strategie.

Prague’s Not Dead! Také Brno či Ostrava by zasloužily podobný přírodovědný a literární průzkum guerillovým bojem.