Jak to bylo s nejstarší Evropankou

ad Vesmír 101, 380, 2022/6

Každý paleontolog ví, že v padesátých letech 20. století se kosti natíraly klihem. To měli antropologové zjistit dříve, než dali kosti datovat.

Kostra sice měla geny pro tmavší pleť, ve střední Evropě by však v té době měla problém se syntézou vitamínu D. Ve skutečnosti proto moc tmavá být nemohla. Kupříkladu sibiřské národy či Inuité mají tmavou pleť jen díky velkému množství mořské stravy, s jejíž pomocí si vitamín D doplňují.

Miriam Nývltová-Fišáková, Brno

Odpověď autorů: Ošetření, resp. konzervování kostí v době objevu je známé z publikací prof. Emanuela Vlčka a jeho spolupracovníků a bylo známé i našemu mezinárodnímu týmu, který se diskrepancí opakovaných datování zabýval a také ji vyřešil. Jistě bylo známé i Jiřímu Svobodovi a jeho kolegům, kteří provedli první absolutní datování metodou C₁₄. Před 20 lety však možnosti datování nebyly stejné, jako je tomu dnes. Ovlivnění výsledků datování konzervačními prostředky na bázi organického materiálu z dřívějších období se nikterak nebralo v potaz. Teprve v posledních několika letech je známo, že kontaminace půdy a konzervační produkty na bázi uhlíku způsobují problémy během radiokarbonového datování objemových vzorků kolagenu.¹⁾, ²⁾

Pokud jde o pigmentaci, autorka poznámky sice akceptuje, že žena ze Zlatého koně měla genetickou výbavu pro tmavou pleť, ale obratem tento fakt nepřijímá a argumentuje problémy spojenými s metabolismem vitaminu D. Nutno říci, že otázka depigmentace a zesvětlení barvy kůže evropských obyvatel z původní tmavě pigmentované populace migrující z Afriky do Evropy je dlouhodobě studována a existuje jistá shoda názorů, že tento proces byl dlouhodobý. Pigmentace kůže je klasickým příkladem polygenního znaku, který u lidí zažil směrovou selekci, jak ukázaly nedávné celogenomové asociační studie. Poté, co se anatomicky moderní lidé před 60 000 lety ocitli v Evropě, jejich kůže nezesvětlela okamžitě a tento proces byl ovlivňován přírodním výběrem ještě desítky tisíc let poté. Jak ukázala genetická analýza kostí mezolitického lovce z lokality La Braña-Arintero v Leonu ve Španělsku, ještě před 7000 lety měli lidé alely pro tmavou pigmentaci kůže v několika genech, což naznačuje, že světlá pleť moderních Evropanů nebyla zdaleka všudypřítomná, a to ani v relativně nedávné době mezolitu. Snad teprve s příchodem neolitu můžeme očekávat, že obyvatelé Evropy měli barvu očí, vlasů a pleti podobnou dnešním lidem. Příklad Inuitů, vznesený pisatelkou, a připomínka, týkající se jejich pigmentace a výživy, jsou více méně irelevantní. Dnes víme, že během rozšíření člověka ve všech biogeografických pásmech došlo i v relativně nedávné evoluční historii jak k opakovaným epizodám depigmentace, tak repigmentace. Případné zájemce o evoluci pigmentace a jejích fyziologických důsledků souvisejících s vitaminem D odkazujeme na nedávnou publikaci americké antropoložky a paleobioložky Niny G. Jablonski z Pennsylvánské státní univerzity,³⁾ případně text britského biologa Marka D. Lucocka z australské Newcastleské univerzity.⁴⁾