Šiju, tak to zkusím

Rok 1990, Václav Havel prezidentem, euforie a nadšení v každém koutě Pražského hradu. Mladou archeoložku, která tam nedávno nastoupila, kolegové seznamovali s poklady, jež má na dosah. Mezi jinými s rozsáhlou sbírkou archeologického textilu z pohřebních míst panovníků a církevních hodnostářů. Zubožené artefakty bez dokumentace, rozstrkané po Hradě v nevyhovujících podmínkách, bylo třeba ochránit. O historickém textilu do té doby slyšela jen málo, ale něco ji ponouklo vyslovit větu: „No dobrá, šiju, tak to zkusím.“

Byla to zvláštní doba, v níž tato úsměvně odvážná věta dovedla její autorku až k výzkumu oděvů císařů Karla IV. a Rudolfa II., první české političky svaté Ludmily a mnoha dalších. V následujících třech desetiletích se Mileně Bravermanové podařilo celou sbírku nejen utřídit, ale také se zasadit o vznik skutečných depozitářů, v nichž dnes vzácné látky chrání stálá teplota a ochranná atmosféra. A hlavně načerpat zkušenosti.

Když archeolog najde textil, jásá víc, než když najde střep? — Přestože s kolegyní Helenou Březinovou už 13 let vyučujeme mladé archeology v Brně a Praze, obecně soudím, že nespecializovaný archeolog nad textilem moc nejásá.

Ale měl by jásat! — Určitě! Z textilu se dozví podobné množství informací jako ze střepu. Lidé se nejen oblékali, ale látky používali rovněž jako technický materiál. Pletli provazy, tkali sítě, pytle atd. Technické textilie jako vybavení domácností sice byly běžné, ale trpí tím, že vznikaly z nejdostupnějších vláken – ze lnu nebo konopí –, která se v půdním prostředí snadno rozkládají. Luxusní materiály, jako je hedvábí, zkáze odolávají mnohem lépe a mohou prozrazovat společenské postavení svého majitele. Například v Kouřimi se podařilo nalézt hedvábnou čelenku se zlatými nitěmi z druhé poloviny 10. století. Pokud v Čechách najdeme něco takto prestižního, je to nepochybně dovoz.

PhDr. Milena Bravermanová (*1955) vvystudovala archeologii a historii v Ústavu pro archeologii FF UK v Praze. Po škole nastoupila v Historickém muzeu Národního muzea v Praze, odkud roku 1990 přešla do oddělení památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Jeho část se v roce 1993 organizačně změnila na oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, kde se stala kurátorkou archeologie a textilu. Iniciovala vznik specializované restaurátorské dílny se zvláštním zaměřením na restaurování textilu.
Dlouhodobě se zabývá vývojem textilní výroby a doklady textilní produkce v archeologických nálezech. Zaměřuje se především na výzkum luxusních textilií, pocházejících z prostředí nejvyšších společenských vrstev. V českých zemích se z období raného až pozdního středověku, vesměs jako importy, zachovaly především v hrobech a hrobkách na Pražském hradě.
Podílela se na několika významných expozičních projektech, včetně samostatných autorských výstav. Publikuje odborné články a je autorkou dvou monografií. Od roku 2018 pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze, kde společně s kolegyněmi Helenou Březinovou a Janou Bureš Víchovou připravuje rozsáhlou monografii o veškerém archeologickém textilu Pražského hradu.Snímek Jan Rasch

Tedy nejen důkaz o obchodních aktivitách té doby, ale také znak velmi vysokého postavení majitele v dobové hierarchii. — Nepochybně. Kouřim byla patrně napojena na nějakého zástupce rodu Přemyslovců, který si podobný luxusní předmět mohl dovolit a mohl ho darovat někomu z členů své rodiny nebo družiny.

Nejvíce historických textilií máme na Pražském hradě, kde jste celou kariéru působila. Kolik jich je? — To záleží na tom, jak to počítáte. My mluvíme o 173 předmětech či souborech, přičemž některé položky obsahují i několik textilií či jejich fragmentů. V přepočtu na jednotlivé kusy jde o několik tisíc fragmentů, z nichž těm nejstarším je zhruba 1100 let. Větší část je ale až z první poloviny 14. století a mladší.

Cítila jste nějaké rozechvění, když jste sbírku přebírala? — Ze začátku jsem si to neuvědomovala. Historické textilie byly na Hradě v žalostném stavu. Mnoho předmětů poškodila zejména léta skladování v nevyhovujících podmínkách. Pro příklad: když jsem začínala, neexistovaly na Hradě depozitáře. To, čemu se depozitář říkalo, byla jen skladiště. O stavu, v jakém sbírky byly, vypovídá i fakt, že ze zprávy z archeologického výzkumu hrobu knížete Vratislava I. z roku 1959 víme, že se v jeho tumbě podařilo nalézt dvě textilie. Jedna se někdy před rokem 1989 ztratila, druhou se podařilo najít teprve nedávno.

Na Pražském hradě bych, navzdory režimu, předpokládal svědomitější zacházení s tak jedinečným historickým dědictvím. — Ono to mělo bohužel nepříznivé dopady, přestože se starali. Kupříkladu kolekce z období renesance, což je asi 65 položek z oněch 173, které na Hradě máme, poškodilo v osmdesátých letech 20. století nekvalitní restaurování jak jedné soukromé restaurátorky, tak ve Státních restaurátorských ateliérech.

Jde to opravit? — Je to tak nepovedený restaurátorský zásah, že oprava podle mě možná nebude. S pomocí historičky umění Niny Bažantové, která měla v této oblasti mnohem větší zkušenosti, jsem si po svém nástupu alespoň rychle ujasnila, že česká restaurátorská škola s tímto typem materiálu nemá patřičné zkušenosti.