Pravda o ucholářích

Z útlého dětství mám několik vzpomínek, přičemž prakticky všechny jsou docela ponižující. Jedna z těch lepších se vztahuje k mému prvnímu (zapamatovanému) setkání se škvorem – na dvoře mateřské školy jsem ho našel v pneumatice a při pokusu ho chytit jsem byl štípnut jeho klíšťkami. Ta ponižující část teprve následovala: když jsem se svěřil se svým dobrodružstvím mamince, odvlekla mě na pohotovost v obavách z otravy krve. Naštěstí na mně matčina výchova příliš stop nezanechala a škvory jsem vždy považoval za pozoruhodné. Můj obdiv prošel zatěžkávací zkouškou, když jsem se asi o 5 let později zakousl do puklého jablka skrývajícího dobrý půltucet škvorů. Leč obstál. Škvory jsem vždy rád pozoroval, byť obvykle s mírným respektem, připraven si zacpat uši, kdyby se příliš přiblížili – dospělí v mém okolí mě opakovaně ujišťovali, že škvoři lezou lidem do uší, a když mi prokoušou bubínek, tak ohluchnu… S tímto názorem (či dokonce deklarovanou snahou škvorů naklást do vašeho mozku vajíčka) se asi setkal každý, koneckonců lidové názvy škvorů nejen v češtině odrážejí snahu těchto tvorů vecpat se vám do uší. I Linné si přisadil, když škvora obecného nazval Forficula auricularia, tj. nůžtičky ušní (přesněji ouškové – je to zdrobnělý tvar).

Snímek Melani Marfeld

S nadšením jsem si proto přečetl knihu Škvoří ocas [1], odhalující mýty o různých členovcích. Její autor M. R. Berenbaum vystopoval původ této legendy až k Pliniovi, ale i přes intenzivní pátrání se mu nepodařilo najít v literatuře žádný hodnověrně dokumentovaný doklad o škvorovi, kterého by lékaři museli z uší vyndávat. Přitom seznam živočichů, kteří někomu zalezli do ucha, byl úctyhodný a první příčku obsadili švábi. Dokonce dohledal článek o pacientovi, který měl šváby v obou uších najednou! Kniha mě pobavila a utvrdila v tom, že řada pověstí nemá žádný reálný základ; koneckonců uši už si při setkání se škvory nezacpávám dlouho.

Letos však vyšel článek, který by mou matku jistě utvrdil v tom, že princip předběžné opatrnosti aplikovala při mé výchově oprávněně. V Koreji ošetřili mladého muže, který si stěžoval na bolest a šustění v uchu. Při kontrole se ukázalo, že mu ve zvukovodu běhá škvor. Jak lékaři poznamenali, Překvapivě se tento noční tvor nechtěl nechat vylákat na světlo baterky. Pohotově pořídili aspoň fotografie a videozáznam a posléze škvora vytáhli pinzetou [2]. To vědět moje matka, asi by tehdy v roce 1980 nepřijala domů dvě severokorejské děti na týdenní výměnný pobyt. Nebo by alespoň trvala na jejich důkladné lékařské prohlídce.