Bůh, ďábel a zdravý rozum

Snad každý psychiatr s dostatečně dlouhou praxí si někdy položil otázku, proč někteří pacienti pod vlivem svých halucinací a bludů páchají nemorální a násilné činy, zatímco jiní se svým psychotickým prožitkům nepodvolí ani ve stavu zdánlivé nepříčetnosti. Může nám tento psychiatrický rébus něco napovědět o morálce všeobecně?

V předosvícenských dobách byla morálka jak teology, tak filosofy považována za transcendentní zákon daný buď Bohem, nebo „přirozeným řádem“. Úkolem člověka nebylo etické principy stanovovat, nýbrž je pouze rozpoznat a být jich poslušen. Teprve s rozvojem přírodních věd a změnou společenských forem z absolutistických („od Boha“) na demokratické se ozřejmuje relativita a kontextuálnost etických požadavků. Morální chování a moc, která ho vynucuje, se stávají předmětem společenské smlouvy. Od jedince se již neočekává slepé následování mravního kánonu seslaného vyšší mocí, nýbrž osobní odpovědnost vůči společenství.

Morálka a rozum

Hlavním nástrojem morální odpovědnosti byl v úvahách představitelů osvícenské racionality a moderního pozitivismu Rozum. Jeden z nejvýznamnějších osvícenských filosofů, anglický lékař J. Locke (1632–1704), spojil rozum s morální odpovědností ve velmi praktické rovině: ti, jejichž rozum je zatemněn duševní nemocí či šílenstvím (madness), za své činy morální, ba ani trestní odpovědnost nenesou. Stanovil dokonce konkrétní projevy „nemoci rozumu“ (mental illness), jež jsou conditio sine qua non pro případnou exkulpaci trestné činnosti – halucinace (poruchy vnímání) a bludy (poruchy myšlení).¹⁾ Přítomností psychotických příznaků²⁾ se při rozhodování o trestní odpovědnosti řídí forenzní psychiatrie většiny civilizovaných zemí dodnes.