Postřehy z „laborky“ Česko

Zvládání a nezvládání pandemie SARS-CoV-2 z pohledu sociálních věd. Jaké jsou dopady na společnost? Jak s ní zacházeli klíčoví institucionální aktéři v Česku?

V průběhu pandemie covidu-19 jsme si za poslední měsíce zvykli slýchat a číst tři termíny: sociální distancování, riziková populace a šíření viru. Vypůjčím si tyto tři termíny a použiji je v poněkud odlišném významu.

Sociální distancování

Dovolím si tvrdit, že jedním z problémů neúspěšného zvládání pandemie – a měl bych upřesnit, že takové zvládání nejistoty a rizika nevnímám jako banální úkol, jako nějakou mechanickou věc – bylo sociální distancování. A nemám teď na mysli to, že se lidé od sebe nedrželi dostatečně daleko, ale že byly omezené nebo úplně chyběly kontakty mezi aktéry, kteří do řešení krize svým rozhodováním a poradním hlasem více či méně mohli zasahovat. Jinými slovy, kromě toho, že k sobě měli příliš blízko běžní občané, tak od sebe měli příliš daleko klíčoví činitelé, kteří se do zvládání pandemie zapojovali.

Konkrétněji, debata politická se příliš distancovala od debaty expertní. Podobně si od sebe držely odstup debaty uvnitř vědních oborů, například epidemiologie od medicíny, ekonomie a sociálních věd. K pandemii se přistupovalo jako k problému, který je řešitelný matematickými modely, v nichž analyticky těžko uchopitelné neurčitosti spjaté se sociálním jednáním neměly místo. Mohli jsme pozorovat i sociální distancování zainteresovaných resortů státní správy, stejně jako české národní debaty od debaty mezinárodní. Daleko k sobě měli i tvůrci politiky a představitelé občanské společnosti. Tato oddělování či nepropojování neprobíhala nutně nahodile, ale docházelo k nim v kontextu medializovaných politických, ekonomických a kariérních zájmů.

Přemíra sociálního distancování tak zásadním způsobem bránila dialogu, zprostředkování dat a informací, výměně know-how a vědění, bez nichž se zvládání tak komplexního a urgentního problému veřejného zdraví těžko obejde. Jako nesystematický sociologický pozorovatel jsem byl za poslední měsíce svědkem mnoha paralelních a často soupeřících, od sebe vzdálených, tedy distancovaných debat, spíše než dialogických rozhodnutí, založených na shodě. V kritických momentech v debatě chyběli aktéři, kteří by dokázali různorodé a vzdálené pohledy přemosťovat a usměrňovat.